Lucie Kaňková
Vítězka kategorie Opera 51. Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka Lucie Kaňková má ráda i operetu. „Hranice mezi operou a operetou je často velmi tenká,“ říká talentovaná sopranistka, o které zřejmě často uslyšíme.
Hned devět cen včetně Ceny divácké poroty získala Lucie Kaňková, vítězka kategorie Opera 51. ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka, která se konala na podzim loňského roku v Karlových Varech. Sympatická blondýnka ovšem soutěží i za hranicemi České republiky – v roce 2015 byla druhou nejlepší ženou na operetní soutěži v Korneuburgu u Vídně. A v letošním roce bude zpívat mimo jiné na galakoncertu v Bad Kissingen, kde zazní i operetní melodie. „Operetní repertoár mám také velmi ráda, člověk se může zcela uvolnit a doslova si hrát s publikem,“ usmívá se Lucie Kaňková.
Karlovarskému publiku utkvěla v paměti již při 50.ročníku, kdy na sebe upozornila valčíkovou árií Julie Ch. Gounoda, za kterou získala druhé místo v kategorii Junior a třetím místem v kategorii Píseň. Zkrátka – se stejnou lehkostí, s jakou zvládá náročné koloratury, se pohybuje mezi několika žánry – operetou, operou, sakrální hudbou i písní. A nejen mezi nimi. Na Pražské Konzervatoři vystudovala hru na housle a byla členkou mnoha hudebních těles. Vedle několikaleté spolupráce s Orchestra Puellarum Pragensis hrála např. se Zlínskou či Smíchovskou filharmonií.
V Karlových Varech jste v kategorii Junior obsadila v roce 2015 druhé místo a místo třetí v kategorii Píseň. Loni jste byla úspěšná, letos jste se vrátila a odvezla si vítězství v nejsledovanější kategorii Opera se smlouvami s divadly, festivaly i orchestry. Takový návrat jistě potěšil.
„Mám samozřejmě velkou radost a jsem ráda, že se moje práce takto zúročila. Takové úspěchy člověk v životě potřebuje, dávají mu jasné znamení, že se ubírá správným směrem a dodávají motivaci k dalšímu rozvoji. Už teď se těším na soutěže, kterých se chci zúčastnit. Nynější 51. ročník karlovarské soutěže byl pro mě po pravdě jednodušší. V roce 2015 jsem v den prvního kola přijela asi dvě hodiny před výkonem z Berlína. Tělo bylo unavené a já zpívala, jak je mým zvykem, technicky i fyzicky náročné koloraturní árie. Mé tělo to nevydrželo a před druhým kolem mi zcela odešel hlas. Díky pomoci celého vedení soutěže a lékům od pana Dvorského jsem se probojovala až do finále a odvezla si celkem 6 cen včetně druhé ceny v kategorii Junior. Tento rok jsem jela na soutěž už připravená na to, co porota chce, věděla jsem, jak přibližně hodnotí, i jaké jsou podmínky. Radost mám nyní o to větší, že po loňské náročné práci jsem letos nemusela prožívat žádné stresy a plně jsem si užila báječné prostředí, lidi i hudbu. Věřím, že má radost z krásné hudby a možnosti předávat ji dál je to, co lidi přesvědčilo. Co je baví a za co mi již podruhé udělili svoji cenu publika. “
Proč jste si vybrala pro finálové kolo právě árii Philiny z opery A. Thomase Mignon? Titul, ač krásný, bohužel u nás nepatří v současnosti mezi hrané opery.
„Původně jsem instrumentalistka, na housle jsem hrála každý den celých 18 let. Tendence zpívat technicky, řekněme až instrumentálně, velmi náročné skladby se u mě nezapře. Housle opravdu hodně pomáhají, jsem díky nim schopna harmonicky myslet a neztratit se v koloraturách. Samozřejmě výběr finálové árie byl i tah strategický. Byla jsem v operní kategorii nejmladší a je těžké se barvou a velikostí hlasu rovnat ženám o 10 let starším. Hlasivky jsou orgánem, který se v těle člověka vyvíjí nejdéle a to až do 30. roku života. Spousta mých finálových konkurentek tento věk již přesáhla a jejich hlas byl tzv. zralý. Musela jsem tedy vybrat něco, co většina zpěváků, řekněme nedokáže. Ať již díky rozsahu – árie Philiny má rozsah bez mála 2,5 oktávy s nejvyšším tónem Es3 – a nebo instrumentální náročnosti velmi proměnlivých koloratur. Bylo to ale trošku jak hrát ruletu. Tato árie je velmi nebezpečná, kdykoliv se může něco přihodit a já jí nikdy v životě nezpívala před soutěží veřejně. Byla to sázka ‚všechno nebo nic‘. Jak sama říkáte, opera Mignon není u nás prakticky uváděna. Členové orchestru i pan dirigent Drs toto dílo hráli prvně v životě, a tak si umíte představit, jak vypadala zkouška před třetím kolem. Už na první stránce jsme se rozpadli a ruleta se roztočila o to více. Vše dobře dopadlo, na jevišti jsem se doslova nehnula ani na krok od pana Drse a s hereckým výrazem jsme to s lehkostí oddirigovali společně. Za tuto spolupráci jsem obdržela zvláštní cenu Františka Drse s účastí na operním festivalu v Kutné Hoře i cenu Karlovarského Symfonického Orchestru, se kterým v další sezóně opět vystoupím.
A uspěla jste u poroty i diváků. Přála bych vám, abyste tuto roli mohla ztvárnit na jevišti. Jaké koloraturní árie k vašim nejoblíbenějším? A na které máte zálusk?
„Určitě na Traviatu, s čímž za mnou přišla i sama paní Beňačková po závěrečném koncertu. Do budoucna bych ráda přešla do dramatičtějších koloratur. I do typu koloratur Královny noci, kterou jsem zpívala ve druhém kole soutěže. Budu samozřejmě pokračovat v těchto koloraturních šílenostech, jako je Philline, které mě baví a hlavně baví i publikum, což je pro mě to nejdůležitější. Chci se profilovat ve věcech, které se tolik neuvádějí, jsou efektní a technicky samozřejmě velmi náročné a tím si vybudovat svojí unikátnost, nezaměnitelnost i budoucí kariéru. Jak jsem ale říkala, hlas se dlouho vyvíjí a já plánuji zpívat ještě minimálně následujících 60 let. Mám tedy čas si zazpívat hodně rolí.“
Jste původně houslistka – co rozhodlo o tom, že jste se vydala na pěveckou dráhu?
„Vždycky jsem chtěla zpívat. Už jako malinká jsem se o to pokoušela. Pak jsem v deseti letech dělala přijímací zkoušky na Gymnázium Jana Nerudy s hudebním zaměřením, ale odborníci rozhodli, že mám větší talent houslový. Jen díky podpoře Magdy Bělohlávkové, která mě vždy v mé lásce ke zpěvu podporovala a vydržela mě dlouhá léta učit na Hudební škole hl.m. Prahy, jsem se nevzdala. Jako teenager jsem měla hlasový projev opravdu tristní. Rozhodně nejsem tzv. natur talent, který otevře pusu, a krásné tóny plynou samy. V České republice mě všichni, včetně rodiny, utvrzovali v tom, že bych se měla držet hry na housle. Postavila jsem si ale hlavu a rozhodla jsem se najít si pedagoga, který mi na cestě do Metropolitní opery pomůže. Navštívila jsem několik Evropských zemí a škol a našla úžasnou ženu jménem Barbara Locher. Po roční přípravě jsem složila přijímací zkoušky do švýcarského Opernstudia na magisterský program Hochschule der Künste Bern. Opět byly ohlasy spíše nedůvěřivé, ale Barbara a pan ředitel Mathias Behrens ve mě věřili. Po dvouletém studiu u Barbary jsem v roce 2015 s vyznamenáním absolvovala s hlavní rolí Theafane v Händelově opeře Ottone v divadle Theater Biel-Solothurn, ve kterém jsem měla ve 2 sezónách i angažmá. V současné době studuji ve švýcarském Luzernu druhý magisterský program zaměřený na nejlepší sólisty ze všech hudebních oborů. V ročníku nás je jen 5 a já jsem jediný přijatý zpěvák. Stále jsem pod vedením B. Locher. V příštím školním roce nás čeká společný galakoncert v největší švýcarské koncertní síni KKL Luzern, do které se vejde skoro 2000 diváků. Můj sen se pomalu naplňuje a jsem ráda, že můžu dokázat i svému okolí, že trochu pěveckého talentu s největší pravděpodobností mám.“
Váš záběr je velmi široký – zpíváte písně, opery, operety a sakrální hudbu. K čemu máte nejbližší vztah?
„To opravdu nejde říci. Velice sympatizuji se slovy Platóna, který řekl: Hudba a rytmus nacházejí cestu k nejskrytějším místům duše… V mém případě nejde o žánr, ale spíše o vztah ke klasické hudbě jako takové. Snažím se o to, aby hudba opravdu vycházela ze mě, z mé duše a tím se dostane i do duše diváka. To je ten důvod, proč jsem již 2x obdržela cenu publika, lidé si mě pamatují a cití, že to myslím vážně. Veškeré mé herecké projevy jsou zcela spontánní a radostné. Vše si užívám, jinak pro mě ztrácí koncertování smysl. Můj otec, slavný violoncellista Michal Kaňka, mi neustále opakuje, že si mám vždy zpívat pro radost. To je základ všeho. Žádný stres, jen prožitek je podstatný. Vždy, když vstoupím na pódium, přestane pro mě existovat okolní svět. Nic mě nebolí, netrápí, nad ničím nepřemýšlím. V tu chvíli i diváci zapomenou na své problémy a jsou tzv. vtaženi do děje. V tom je podstata a je jedno, zda jde o kostelní žalmy či operetní komediální etudu.“
Lucie Kaňková
Od sakrální hudby k operetě je daleko. V čem vás oslovuje opereta? Onou zdánlivou lehkostí, nebo také herectvím?
„Líbí se mi váš výraz ´zdánlivá lehkost´. Opereta by opravdu měla působit lehce a hravě, což není vždy zcela jednoduché. Často bývají operetní árie technicky stejně náročné, jako árie operní. Mojí finálovou árii Philine jsem zpívala prakticky v operetním duchu. Pro mě je hranice mezi operou a operetou často velmi tenká, protože koloraturní operní árie často potřebují ´operetní lehkost, hravost a herecký projev´. Jak napsala v kritice Opera Plus paní Olga Janáčková o mém provedení Philine: ,,…Zvolila opět výrazně sebestředný zpěv a doprovodila jej pohybově hereckou kreací, kterou dovedla až do ostentativně vypočítané dokonalosti…’’.
Neskrývá se v operetě úskalí mluveného slova?
„Rozhodně ano! Mluvený projev v operetě je analogií k operním recitativům. Je samostatnou disciplínou, která se vedle pěvecké a herecké techniky musí na jevišti zvládnout. Pro mě je to další výzva, protože jsem se k mluvenému slovu na pódiu doposud dostala jen minimálně.“
Které operetní role byste ráda zpívala?
„Má doposud klíčová operetní role je Adéla ze Straussova Netopýra. Její árie ‚Mein Herr Marquis‘ mne již několik let na koncertech a konkurzech provází. Naposledy jsem jí zpívala v divadle v Basileji (Švýcarsko), kde jsem si doslova udělala legraci z pana ředitele, který mi hned po vystoupení nabídl roli v tamním divadle. To opět potvrdilo moje přesvědčení, že kontakt s publikem a radost z hudby je to nejdůležitější. Jak již bylo zmíněno, zúčastnila jsem se v roce 2015 operetní soutěže v Rakousku, kde se mi otevřely dveře s novými repertoárovými nápady i kontakty. V povinném soutěžním repertoáru byly skladby Nico Dostala, rakouského operetního skladatele, které jsem si velice oblíbila. Bohužel jsem doposud měla více příležitostí prezentovat se s operním repertoárem, ale vždy minimálně jako přídavek do programu zařadím i árii operetní. V září 2017 vystoupím jako sólista gala koncertu Operettenzauber v Bad Kissingen (Německo), kde určitě s tamním symfonickým orchestrem v krásném sále Max-Littmann-Saal árie Adély i několik árií Nico Dostala v mém podaní zazní.“
Klasická opereta poněkud zmizela v minulých letech z českých jevišť, nyní se zdá, že ji neutuchající divácký zájem vrátí na pódia znova. Nebo je to jen můj ´pohled zvenčí´?
„Osobně si myslím, že v posledních několika desetiletích operetu ‚přebil‘ moderní styl – muzikál. Sama mám klasické muzikály 20. století ráda. Ty novodobé dle mého soudu ztrácí na hudební kvalitě, a proto se náročnější posluchači vracejí ‚zpěv v čase‘. Je velmi zajímavé pozorovat, jak se názory celé společnosti stále mění a to nejen v hudbě, ale i ve všech ostatních uměleckých směrech.
Vyhrála jste letos celou řadu cen, zpívat budete ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, ve Slezském divadle v Opavě, získala jste Cenu Českého rozhlasu a do Karlových Varů se vrátíte díky letošnímu ocenění v rámci příští koncertní sezóny.
„Na spolupráci se všemi orchestry, dirigenty, divadly, festivaly i agenty se velice těším. Diář se mi začíná opravdu zaplňovat a mám ze sebe sama radost. Na soutěži jsem získala mimo cen další důležité kontakty, včetně nabídky spolupráce od švýcarské operní agentury a přátelství s váženým panem RNDr. Václavem Němcem, CSc, který mi s jeho úžasnou manželkou v současné době otevírá spoustu dalších hudebních dveří. Jsem sólistka orchestru Lancy- Genève v Ženevě, s nímž vystupuji již 3. rok. Rovněž spolupracuji jako sólistka s tamějším sborem, s nímž zpívám hudbu sakrální. Za několik týdnů pojedeme na festival do jižní Francie, na což se velmi těším.“
V Karlových Varech vám chybí poslední trofej – vítězství v kategorii Píseň. Vrátíte se?
„Určitě. Do třetice všeho dobrého.“
Lucie Kaňková
Foto: Archiv Lucie Kaňkové, repro redakce
