Klobouk dolů před Mozartem!

říj 8, 16:47

Nestává se tak často, aby do velkého divadelního světa prorazil muzikál, který by byl z jiné dílny, než z londýnské produkce Camerona Mackintoshe nebo z Broadwaye. Německým autorům muzikálu Mozart! se to povedlo. Michael Kunze a Sylvester Levay (první rodák z Prahy, druhý Maďar narozený v Subotici) před Mozartem už jeden společný úspěch za sebou měli – byl to muzikál Elisabeth v Theater an der Wien. Ve stejném divadle byla v roce 1999 také premiéra Mozarta a jejich posledním společným dílem je drama – muzikál Rebecca ve vídeňském Raimund Theater. Evropská jeviště postupně dobývá i Marie Antoinette, uvedená v roce 2006 v Japonsku.
Dvojici autorů, kteří předtím pracovali na různých dílech každý zvlášť, spojuje jejich společný názor na muzikálové dílo. Kunze začínal jako úspěšný textař německé pop musik a překladatel libret ke slavným Webberovým muzikálům do němčiny. Levay komponoval písně například pro Uda Jurgense, Eltona Johna a další. 20 let žil v Hollywoodu a psal filmovou hudbu. Od roku 1990 bydlí v Hamburku a věnuje se muzikálům. Oba autoři mají tedy kořeny své tvorby spojené s nejplodnějším obdobím soudobé světové muzikálové tvorby. Od Galt Mac Darmota (Vlasy ) po Loyd Webbera (Fantom Opery a další) a Claude-Michaela Schönberga (Bídníci a další). Jaký je tedy onen propojovací, můžeme říci kontinuální postoj k dílu? Jde především o žánrový, obsahový přístup. Muzikál jako pokračovatel Singspielu a operety byl původně především zábavným žánrem (Loď komediantů, Hello Dolly, My Fair Lady a tak dále.) Až ve druhé vlně šedesátých let se objevuje Shakespearovsko – Bersteinovo drama West Side Story nebo Šumař na střeše Jerryho Bocka a Sheldona Harnicka. A najednou jsou zde díla, která jsou i přes nápadnou vizualizaci a taneční kreace především apelující, se silným myšlenkovým nábojem, díla, která nemají ani tak poslání bavit diváky, jako je přivést k jisté anagnoris, nesouc v sobě osudová setkání v konfliktech s humanistickými ideály lidské společnosti.

Jestliže v obsahu shledáváme taková příbuzenstva, proč bychom je nenacházeli i v rovině hudební? Přiznávám, když jsem se poprvé setkal s muzikálem Evita, spor hlavní protagonistky Evity s Che Guevarou byl až příliš podobný hádavému duetu manželů Thénardiérových z Bídníků. Stejně tak nacházím více než příbuznost několika scénických hudebních „podkresů“ v Mozartovi a ve Webberových dílech. Nejdřív jsem pátral, cože bylo dříve, zda Evita, nebo původní Bídníci, hraní v Alžíru mnohem dříve, než je objevil londýnský Mackintosh (ta díla vznikla ve stejném roce.) Ale uvědomil jsem si, že nemá smysl pátrat po prvenství nějakého hudebního nápadu. Zamýšlíme se snad dnes nad tím, zda se v operetě objevil klasický valčík díky Straussovi, Kálmánovi nebo Lehárovi? Nebo snad ten valčík v operetě použil první Millöcker? Ale vždyť na tom již vůbec nezáleží….
Pravděpodobně jsme dnes svědky postupně se kodifikujícího žánru muzikálového dramatu. Proto jistá obsahová i hudební blízkost. Lze tedy snad jenom konstatovat, že muzikálová dramata mají jedinou rozdílnost, a to v kvalitě. Na jedné straně třeba česká produkce (Golem – Svobody a Zelenky, Dracula – Svobody a Borovce, Kleopatra – Davida a Borovce atd.), kde jde především o prezentaci hvězd popu, ti plní podnikatelskou pokladnu, lákají většinou povrchního a divadelně i intelektuálně nezkušeného diváka, aby viděl naživo své idoly. Chválabohu, alespoň se tak dostane do hlediště divák běžně sedící u TV seriálů! Ovšem k opravdovému hudebně – dramatickému umění se tato díla jenom stěží přibližují.
Na druhé straně jsou zde vyspělá díla, která nepotřebují ke svému „místu na slunci“ medializované hvězdy. Co potřebují, je vysoká profesionální náročnost všech, kteří se na realizaci podílí. A to je také případ poslední premiéry Městského divadla v Brně, kde zazněl „Mozart!“ jako třináctá česká a třicátá premiéra vůbec, za pětiletou existenci Hudební scény MDB.

Dříve než se rozepíšu o inscenaci, musím připomenout její nešťastný začátek první premiéry. Snad to bylo dílem osudu (třináctá česká premiéra), možná po prvních třinácti minutách, jeden z hlavních protagonistů, Mozartův otec Leopold, kterého nádherně hrál a zpíval Jan Ježek, utrpěl zranění: Za scénou mu uvízla noha v těžké jevištní technice (pojízdný tzv. „stůl“) a vážně mu jí poškodila (zlomenina několika prstů). Hned byl převezen do nemocnice a do dvaceti minut (ale snad jenom do třinácti?) byl na svou roli připraven výborný alternant, Michal Šebek. Ta pauza a šok diváků, když před oponu předstoupil ředitel Moša a oznámil, co se stalo, trochu narušila plynulost prvního dějství. Ale nedá se nic dělat, úrazy se občas v divadle stávají – ono celé divadlo je dost rizikové pracoviště. Je nutné se hluboce poklonit všem, kteří tu premiéru vytvořili a dohráli, že byli vůbec schopní po tom neštěstí podat tak výborný výkon. Ale to předbíhám, takže pojďme se na Mozarta! (s vykřičníkem) podívat podrobněji.

Příběh je docela jiný, než by divák očekával. Není to Shafferův Amadeus, který tak proslavil filmového režiséra Formana. Nejde o spor Mozarta a Salieriho o přízeň císaře. Více se autoři opírají o autobiografické momenty, které lze vyčíst z dopisů Mozarta jeho otci Leopoldovi a z korespondence Amádea a Konstance či Amádea a Cecílie Weberové. U nás tyto dopisy vyšly v nakladatelství Supraphon v roce 1982. Právě díky zmíněné autentičnosti se podařilo nahlédnout mnohem hlouběji do vztahů geniálního umělce a jeho rodiny, prostředí, které ho obklopovalo a především, do vztahů Amadea a jeho otce Leopolda. Genialita a průměrnost, střídmost a obscénnost, bezbřehá láska a egoistické vlastnictví někoho. Panská zvůle a závislost génia na ní. Poslušnost a revolta. Hluboká láska a povrchnost. Člověk by řekl: Samá juxtapozice. Samé protiklady. Voda a oheň, meč a chléb.
Nutno se ještě zmínit o drobnosti, která příběhu hodně pomohla. Je to postava mladičkého Mozarta, jakéhosi „porcelánového človíčka,“ který je stálým svědkem Amádeova života. A Mozart, když mu je úzko, nebo naopak abnormálně veselo, vždy, když prochází nějakou klíčovou situací, se k tomu dítěti přimkne, většinou nonverbálně komunikuje se svým alter ego. Je to šikovně vymyšlené, správně používané a významně obrazotvorné. Protože co je vyřčeno do poslední tečky, to přestává být zajímavé. A divák se v mnohých momentech ptá: Proč si Mozart toho chlapečka přivinul právě teď? Je to radost? Úzkost? Nebo snad osamělost?
Těmito otazníky se dostáváme k nastudování díla. Začíná to překladem, přesněji přebásněním libreta Michaela Kunzeho. Již téměř kmenový překladatel Městského divadla, Michael Prostějovský, to udělal opravdu citlivě, režisér měl na čem stavět. Netuším, jaký na tomto výsledku mají podíl dramaturgové, Klára Latzková a Jan Šotkovský, ale divadlo je vždy týmové dílo a tak se neptejme, kdo toho kolik udělal. Text byl připraven vzorně, stejně jako fakty naplněný bulletin, pod kterým je také podepsán pan Prostějovský.

Režisér Stano Slovák, absolvent herectví a potom režie na brněnské JAMU, má za sebou na prknech Hudební scény již třetí inscenaci. Je docela zajímavé srovnat Slovákovo herectví a režii. Jako muzikálový herec je dynamický, impulsivní, s vypracovanou pohybovou kulturou, expresivním herectvím a bohatě posazeným hlasem, se slušným rozsahem. Jako režisér je najednou jiný. Precizně se věnuje temporytmu inscenace, nikam nepospíchá, situace si vychutnává. Pokud v muzikálu Malované na skle byla jistá statičnost tak trochu překážkou, v pohádce Sněhurka již třeba jemné hrátky trpaslíků krásně rezonovaly právě díky promyšlenému tempu příběhu. V Mozartovi se ukázal naplno onen promyšlený přístup s propracovaným tempem, včetně jeho změn. Slovák sice vychází z hereckého přístupu k režii, jsouc sám hercem, ale je zároveň vnímavým dirigentem stavby mizanscén, když je to zapotřebí, nespěchá, nechá situaci doznít, aby měla odpovídající emocionální resonanci.
Režii velmi pomáhá krásná a promyšlená scéna Jaroslava Milfajta. Již jsme si zvykli z Městského divadla nebo i z brněnského Národního divadla, že jeho scénografie je vždy plna nápadů a především funkčnosti. Vždy dává režisérovi spoustu možností. Tak tomu je také v muzikálu „Mozart!“. Velké červené plochy se roztahují do stran i vertikálně, tvoří sérii „kukátek“ kterými vnikáme dovnitř jeviště. Stačí potom pár náznaků, abychom vnímali iluzi prostředí z období klasicizmu. Milfajtova scéna současně dává zazářit kostýmům Andrey Kučerové. Promyšlená škála barev a tvarů krásně doplňuje sytě červené pozadí pohyblivých paravánů a sufit. Jediné, s čím jsem se tak docela neztotožnil, bylo současné džínové kostýmování Mozarta. Myslím, že bylo dost jiných výrazových prostředků, které by ho determinovali jako člověka z masa a kostí, jako génia a rebela, který mohl žít stejně v osmnáctém století, jako v století dvacátém prvním. Právě že to nedělá kostým, ale život. Způsob žití. Proto mi ta nadbytečná popisnost trochu překážela. Je to snad jediná výhrada, kterou ke kostýmům – tedy přesněji asi k režijnímu výkladu muzikálu, mám.

Popisovat herecké, pěvecké a taneční umění v Městském divadle v Brně je vždy „problém“. Protože člověk musí stále a opakovaně tleskat nadšením a věčně opakovaná chvála se již stává nudnou. Je tomu vskutku tak. Sborové scény v tomto muzikálu nejsou jednoduché. Proto klobouk dolů k jejich nastudování (sbormistr Karel Škarka.) A to ještě museli sboristé tančit, hýbat se, v dost vyčerpávajícím tempu (choreograf Igor Barberič)…
Inscenace má dvojité až trojité obsazení, přičemž není zde nějaký klíč, že by to první obsazení bylo lepší než druhé či třetí. Počítá se s pružným výběrem protagonistů pro jednotlivá představení podle toho, jak je kdo časově vytížen, jak je disponován zdravotně atd. Práce na inscenaci byla tedy dvoj, trojnásobná, což režii život nijak neulehčilo, navíc bylo dílo nastudováno v rekordním čase. To svědčí o skutečně promyšleném managementu celého „divadelního stroje“. Klobouk dolů, klobouk dolů.
Na první premiéře jsem viděl výborného Dušana Vitázka jako Mozarta. Byl to opravdu současný kluk, rebel, drzoun a excentrický talent. O Mozartu – otci jsem se již zmínil. Protože na začátku hrál a zpíval Jan Ježek, potom po jeho zranění Michal Šebek, bylo možné porovnávat. Ježek byl robustnější. Hlasem i výrazem. Na druhé straně Šebek citlivější, s nuancemi nálad a postojů. Na tomto drobném srovnání jsme měli (bohužel kvůli úrazu) možnost vidět režijní práci Stana Slováka. On opravdu vychází z hereckého naturelu, z osobnosti herce. Netvoří postavu „přes kopírák“. Tím náročnější je práce s několika alternacemi. Další výraznou postavou byl Hieronymus Colloredo Petra Gazdíka. Má skutečně krásný hlas a sugestivní výraz. Stálicí Městského divadla jsou děvčata – vlastně dámy muzikálu. Johana Gazdíková v roli Konstance, Markéta Sedláčková jako baronka Waldstaffen, Svetlana Slováková jako Josefa Weberová. Každá má jinou barvu hlasu, trochu jiné výrazové prostředky, nikdy však nezklamou, jsou své a současně bohatě naplňují své role.
V obsazení můžeme takto dál listovat a opětovně chválit. Městské divadlo v Brně nemá špatné herce. Nezná většinou falešné tóny a nemá toporné tanečníky. Je to profesionální tým, kterému v hudební oblasti „velí“ zkušení dirigenti. Na první premiéře to byl František Šterbák. V tomto díle dirigent nemá jednoduchou pozici. Typické muzikálové melodie, orchestr a sbory se mísí s klasicizmem. Nástupy zpěvních partů jsou někdy dosti nečekané, někdy je takový tercet hodně komplikovaný a divák – posluchač vnímá jenom celek. Ale muzikanti, zpěváci, dirigent? Ti musí mít ve složité kompozici jasno vždy a prvním zákonem musí být přesnost. Snad to již píši potřetí, ale opět: Klobouk dolů!

Takže se můžeme dopracovat k závěrečnému hodnocení: Muzikál, či muzikálové drama „Mozart!,“ je další kvalitní inscenací Hudební scény MDB. Je také významným dramaturgickým počinem a je dobrou vizitkou startu režiséra Stana Slováka k realizaci děl tzv. velkého světového muzikálu.

Pozn. red.: Pohled na nedělní druhou premiéru, která proběhla za účasti autorů, vám přineseme během příštího týdne.

Foto: Jef Kratochvil
1) Dva Amadeové – Dušan Vitázek a David Žák
2) Dušan Vitázek s Hanou Holišovou
3) “Kouzelná flétna”
4) Jakub Przebinda a Aleš Slanina

napsal: Peter Stoličný

Klíčová slova k článku: michael kunze, muzikál mozart, městské divadlo brno, sylvester levay