Jana Ježka netřeba divákům dlouze představovat. Svojí uměleckou dráhu začínal v plzeňské operetě, posléze odešel do Hudebního divadla v Karlíně, pak vystupoval po celé ČR i v zahraničí. Ztvárnil desítky operetních, operních i muzikálových postav, ve třech inscenacích se vrátil ke své životní roli Jeana Valjeana ve světovém muzikálovém bestselleru Les Misérables (Bídníci). V letech 1997 – 2000 byl uměleckým šéfem souboru operety a muzikálu Divadla J.K.Tyla v Plzni. Nahrál několik CD, založil vlastní uměleckou agenturu, pořádá operní festival v Lokti, je nositelem Ceny Thálie za roli Freda Grahama z Kiss Me Kate v inscenaci DJKT Plzeň. Nyní se poprvé představil v Plzni jako režisér Polské krve Oskara Nedbala. Divácky úspěšná premiéra proběhla na konci února, březnové reprízy jsou prakticky vyprodané.

K operetní režii jste se dostal coby známý zpěvák vlastně náhodou. Jak k tomu došlo?

Celkem jednoduše. Poprvé mne oslovila v roce 2005 Ludmila Machytková, tehdejší šéfka olomoucké operety a zároveň populární subreta, která hledala režiséra pro Veselou vdovu. Chtěla jí udělat klasicky, ale zjistila, že vlastně u nás není režisér, který by se na tento žánr specializoval. Znali jsme se z mnoha jevišť, mimochodem v Plzni hostovala v Paganinim v době, kdy jsem tu šéfoval. Zeptala se, jestli bych tu režii nechtěl zkusit.

Tehdá jste říkal: Jednou a dost. Co vás přimělo k návratu za režisérský pult?

V Olomouci jsem zjistil, že zvládnout celou tu divadelní mašinérii dá zabrat. Až o pár let později mne přesvědčil Martin Otava, abych se k Veselé vdově ještě jednou vrátil, tentokrát v Liberci. Přestože jsem i tady trval na klasickém rázu inscenace, zejména po výtvarné stránce bylo představení mnohem hravější. Camilla de Rosillon, jednu z hlavních postav, jsme například stylizovali do obdivovatele prvopočátků letectví, takže se na scéně objevovala různá vznášedla. Pro slavnou milostnou scénu s Valencií pověstný pavilon přinesl na jeviště balón. Na základě záznamu této inscenace mi pak Roman Meluzín nabídl režii Polské krve, respektive mně dal vybrat, zda chci dělat Polskou krev nebo Veselou vdovu.

Rozhodl jste se pro Polskou krev…

Tak nechtěl jsem, aby to vypadalo, že umím jenom jednu operetu…(smích). Ne vážně – jednak Polskou krev považuji jednoznačně za nejlepší českou operetu, a dále v mých úvahách hrála určitou roli i skutečnost, že dirigent Petrdlík se studiem Nedbalovy hudby dlouhodobě zabývá, takže mám jistotu, že inscenace bude kvalitní i po hudební stránce.

Dílo jste pojal zcela klasicky. Proč myslíte, že se na operetu u nás specializuje tak málo umělců?

Víte, u nás se vžil názor, přiživovaný mnoha divadelními hodnostáři, že dnešním fenoménem je muzikál, že o operetu vlastně nikdo nestojí. To ale není pravda. Hrál jsem na mnoha českých scénách v mnoha operetních představeních – téměř vždycky bylo vyprodáno a diváci nadšení. K operetě ale nesmíme přistupovat tak, že jí budeme parodovat, že jí zesměšníme. To nikdy k úspěchu nevedlo, ta díla neunesou takový posun, jako v některých případech snese opera. Jak s oblibou říkám, hrajme operetu „mile vážně“. K tomu jsem vedl i herce v Plzni. Jde většinou o operní sólisty, kteří nikdy nebudou hrát jako činoherci, ale musíme se pokusit, aby dialogy nezněly strojeně, aby hráli tak, jako když se bavíme mezi sebou, přirozeně, z očí do očí. Už když jsme vybírali představitele do karlínské inscenace Polské krve, upozorňoval jsem, že v Čechách prostě není typický operetní tenor, respektive je tu jeden, Aleš Briscein. Nikdo mi tenkrát nevěřil, ale u konkurzů se to ukázalo. Narozdíl od Maďarska v Čechách operetní herce bohužel žádná škola nevychovává…

Sám jste hrál Bola v několika inscenacích. Využil jste vlastní herecké zkušenosti?

Hrál jsem nejenom Bola, ale i Popiela. Tehdy v Plzni kralovala generace Karla Tišnovského, jenž byl jedním z nejlepších českých operetních milovníků, Jiřího Miegla, snad nejtypičtějšího Zaremby, jakého jsem viděl, nebo Rudolfa Kutílka, kterého považuji za svého druhého otce a není mimochodem dne, kdy bych si na něho nevzpomněl. To všechno v člověku zanechá nějakou stopu. Ale něchtěl jsem nikoho kopírovat – naše inscenace vznikla tady a teď. Vyšli jsme z citlivé úpravy Luboše Šterce a Jindřicha Jandy, jelikož jsem nepřítelem úprav, které vznikají jen proto, aby z toho zúčastnění měli tantiémy.

Poslední otázka: Proč mají podle vás diváci operetu tak rádi i v 21. století?

Protože nechtějí jen drama, jenom Shakespeara a Lorcu, ale i představení, ze kterých se hezky odchází. Opereta nemá jiný úkol, než potěšit duši a pobavit, vždyť proto se hudební divadlo často označuje jako ‚zábavné‘. A že na ni chodí spíš starší publikum? Možná je třeba k operetě dozrát. Podobně, jako třeba k Janáčkovi, který i mně na konzervatoři nic neříkal, a dnes je mým nejoblíbenějším hudebním skladatelem.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Pavel Křivánek

1) Jan Ježek jako Eisenstein v Netopýrovi (DJKT Plzeň)
2) Jan Ježek s Radkou Sehnoutkovou (Netopýr DJKT Plzeň)
3) Gabriela Miková a Jan Ježek (Orfeus v podsvětí DJKT pLZEŇ)