Devětadvacetiletý rodák z Prahy, absolvent činoherního herectví na DAMU byl vždycky fascinován muzikálovým žánrem, který také jistou dobu na konzervatoři Jaroslava Ježka studoval. Hraje na klavír, tančí, zpívá, skládá hudbu, maluje. Ovládá anglický, francouzský a srbský jazyk. Od roku 2009 se objevoval na jevišti Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě, kde si ho diváci zamilovali. Na svém kontě má například hlavní roli Jarka Lukavského v muzikálu Donaha!, titulní roli Mozarta v inscenaci Amadeus či nominaci na Cenu Thálie za Faraona z muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. V letních měsících jsme jej mohli spatřit po boku Marty Kubišové a Anety Langerové v letní produkci divadla Ungelt, muzikálu Touha jménem Einodis. Do Prahy také vedou jeho nynější kroky. Od nové sezóny bude členem činohry Národního divadla.
Máte vystudované činoherní herectví na DAMU. Přesto je o vás stále častěji slyšet v souvislosti s hudebním divadlem. Můžete říct, co Vám muzikál přináší a naopak, jaký přínos máte vy pro něj?
Muzikál mě vždycky nabíjel neskutečnou energií. Ať už jsem byl v hledišti nebo na jevišti. V činohře je na hercích a režisérovi, aby potřebnou energii vygenerovali – u muzikálu za vás hodně práce udělá muzika. Nasměruje, rozvibruje, naladí… Ale proti tomu stojí veliká dřina a podmínka pěveckých, hereckých a tanečních schopností. To vše mě vždycky hrozně bavilo, ale tím se dostáváme k otázce, jaký mám já přínos pro muzikál. Nejsem profesionální zpěvák ani tanečník. Zatím. Takže můj hlavní přínos asi bude v hereckém naplnění postavy a nějaké její vědomé uchopení. Ale myslím, že muzikál je víc přínosem pro mě než já pro něj.
Je nějaký konkrétní muzikálový titul, který pro vás má zvláštní význam?
Dracula! Ten rozhodl! Dodnes umím každé slovo. Ten motiv asi měl znít: „Buď navždy proklet, Igoreee!“
Za roli Faraona v představení Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť jste získal nominaci na Cenu Thálie. Krátce před tím jste byl i nominován na cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. Co pro vás tyto nominace znamenaly?
Radost, stres, vzrůstající odpovědnost a v případě Faraona spadlá čelist až na zem. Vážím si toho.
Výše zmíněný muzikál byl původně psaný jako školní představení. Dnes už se hraje úspěšně na profesionálních scénách po celém světě, ale co mu z původního záměru zbylo, je spousta dětí na jevišti i v hledišti. Jak se vám osobně hraje pro dětské publikum?
Asi stárnu. Biologické hodiny. Děti mě baví čím dál víc! Obzvlášť v Josefovi je to skvělá grupa. Když to jde, jsem v šálách a válím to s nimi. A v písni, kde mají zpívat asi tři sta nelogicky za sebou jdoucích barev, na ně vykukuju a pletu je. Ale oni se nedají. Jsou to profíci. Vážně! Na zkouškách byly disciplinovanější než dospělí herci. A skvěle nám nazpívaly píseň do Cabaretu Calembour. Smekám před paní Živockou, jejich sbormistryní.
Hned po DAMU jste vyhrál konkurz na roli Oidipa v Národním divadle moravskoslezském a nastoupil tam do angažmá. Jak na své začátky v Ostravě vzpomínáte?
Na začátku jsem se cítil trochu sám, i když mě kolegové přijali skvěle. Ale… Pražáka vytrhli z Prahy. V Ostravě je všechno jiné. Navíc taková role v alternaci s Honzou Hájkem… Já, kandrdas na jevišti. Při zkouškách jsem pořád zakláněl hlavu, protože jsem měl pocit, že musím hrát až pro horní galerie. Měl jsem respekt ze zlatých portálů. A bylo to ještě během studií, takže jsem musel neustále přejíždět mezi Prahou a Ostravou. To bylo těžké. Ale záhy se mi Ostrava stala druhým domovem. A druhou vysokou školou.
Hned další sezónu přišla titulní role Amadea v divadelním zpracování notoricky známého Formanova filmu. Bál jste se, že lidi budou srovnávat?
Strašně moc. Hlavně jsem se neustále srovnával já. Bylo nejtěžší vymazat film a tvořit svého Amadea. A lidi asi srovnávali, s tím jsem byl srovnán.
Wolfgang Amadeus Mozart je dnes brán jako génius, ve své době byl ovšem vnímán spíš za blázna. Za svůj krátký život se ale dokázal vepsat do dějin tak, aby byl brán za ikonu. Jak jeho osobnost vnímáte?
To je asi na dlouho. Navíc vše již bylo řečeno. Ale v představení jsem naznačil paralelu mezi ním a Michaelem Jacksonem. Nebyl to jistě takový mimoň, ale společné rysy najdete.
Která ze stránek jeho osobnosti je vám nejbližší?
Absolutní nadšení z jeho vlastních nápadů. A neohrabaná upřímnost, s jakou je prosazoval. To máme společné.
Za tuto roli jste byl návštěvníky festivalu OST-RA-VAR odměněn cenou za nejlepší mužský herecký výkon. Bral jste tohle ocenění jako znamení toho, že vás diváci v Ostravě neberou jako „přistěhovalého Pražáka“, ale že vás přijali „za svého“?
Ne. Cítil jsem se skvěle přijat od začátku. Kolegy i publikem. Ano, zní to všechno až pokrytecky pozitivně, ale nemůžu za boha z hlavy vydolovat nic negativního. Možná něco bylo, ale já to neviděl.
Na prknech Národního divadla moravskoslezského účinkujete také v muzikálu Donaha! s podtitulem Hole dupy. V tomto představení je nastíněna soudobá ostravská společnost tak, jak je dnes vnímána, jak ji vidí většina národa. Dokážete po třech letech v Ostravě zhodnotit, jak moc je tohle vyobrazení realistické a pravdivé? Jaké máte s Ostravou a lidmi na severu Moravy zkušenosti ?
Jen bych omílal dokola pozitiva. Nevím, jestli Hole dupy zobrazují Ostravu realisticky. Ale ukazují, jak je Ostrava schopna podívat se na sebe samu vtipným nadhledem. Dokážu si představit, že za některé vtipy nebo znázornění postav a postojů by se někdo mohl urazit. V Ostravě ne. Je to na půl roku dopředu vyprodané, lidé se chodí podívat několikrát za sebou a statiku divadla narušují vibrace smíchu. Ostrava – Morava je svébytná, charismatická, bez komplexů, hrdá, veselá, přímá, otevřená…
Představení se hraje celé přeložené do „ostravakovštiny.“ Četla jsem, že umíte několik jazyků, učilo se vám tohle nářečí lehce?
Mám půlku příbuzných z Moravy, hlavně z Horní Suché. Od malička jsem tam jezdil. Moje máma mluví plynule „po našimu“. Takže by se zdálo, že mám na čem stavět. Ale Hole dupy jsou psány zmíněnou „ostravakovštinou.“ Čistá ostravština se určit nedá. Každý mluví jinak. „Ostravakovština“ je vlastně takovým kompilátem až parodií ostravštiny. Spoustu věcí jsme si přepsali, kolegové z Ostravy hledali vhodné výrazy… Pro mě bylo nejtěžší mluvit ostravsky tak, aby to znělo přirozeně. Například v Její pastorkyni se také mluví nářečím. Ale celé drama a způsob herectví je stylizovanější – už díky časovému odstupu a venkovskému prostředí. Tohle je současnost. Musíte mít pocit, že chlopi na jevišti zrovna vyšli z hospody nebo z fabriky. Navíc v této hře je dobré přirozenou mluvou trochu improvizovat, někdy zachraňovat situaci. A to bylo nejtěžší. Když nehrajeme dlouho, lezou mi z pusy pěkné patvary. Tvoříme někdy úplně nová neexistující slova. Jevištní „ostravakovštinu“ (smích).
Po třech letech v Ostravě se nyní vracíte zpátky do Prahy. Jak byste zhodnotil své působení na prknech NdM?
To ať hodnotí druzí. Dostal jsem tolik příležitostí a splnilo se mi tolik hereckých snů, že se jen těžko doufá, že mě potká ještě něco většího. A navíc jsem potkal nej lidi ve svém životě.
Jako člen souboru NdM jste dostával jednu velkou roli za druhou. Bylo těžké rozhodnout se pro odchod do Prahy, do něčeho neznámého?
Čtrnáct dní jsem nespal. Myslel jsem na to při zkoušení, při jídle, při milování… Bylo to těžké.
A vy sám, jako člověk, máte rád riziko a nové výzvy nebo se spíš držíte jistot?
Ostrava i Národní v Praze pro mne byly velkou výzvou nabízející jisté jistoty. Praha sebou nese riziko, že zapadnu mezi stovky dalších herců. Ale na druhou stranu mi hlavní město nabízí mnohem širší spektrum uměleckého vyžití a na to jsem natěšený. A třeba budou i nějaké ty větší role.
Ještě před zahájením nové divadelní sezóny vás ale diváci můžou vidět na letní scéně divadla Ungelt v představení Touha jménem Einodis. V komorním muzikálu o Sidonii Nádherné máte rovnou trojroli – ztvárňujete tři muže, kteří v jejím životě měli významné místo. Který z těchto mužů je vám nejbližší? Rainer Maria Rilke, Max Thun či Max Švabinský?
V našem pojetí asi Max Švabinský. Tedy ne tím, jaký je to prevít. Ale uměleckým, romantickým a erotickým nábojem písně. Hudebním nábojem a temperamentem je to zase Rilke. Paradoxně Thun, který mě zaujal nejméně a na kterého jsem se zpočátku vůbec nesoustředil, se vyvedl nejlépe a sklízí největší úspěch. Páč je legrační.
Měli tihle muži společného něco, co na nich Sidonii přitahovalo?
Já se je samozřejmě snažím rozlišit co nejtlustším fixem, protože na každého mám jen asi tři minuty. Thuna si Sidonie brala z praktických důvodů, byl to cvok. Nejdřív trochu, pak hodně. Ale to jsou i umělci. Každopádně každý z těch pánů byl výraznou, charismatickou osobností. A Sidonii, která svým intelektem a touhami zacházela mnohem dál, než se na ženu té doby hodilo, imponovali nejspíš muži, kteří jí mohli v tomto ohledu naplnit.
Muzikál o Sidonii Nádherné je inspirován reálným životem osobnosti, která žila v letech 1885-1950. Máte rád historické příběhy založené na pravdivých osudech, nebo se lépe cítíte ve hrách, kde ztvárňujete smyšlené postavy, kterým můžete vdechnout vlastní charakter?
Pravou historickou fresku jsem nikdy nedělal. To by asi musel být film. Každou postavu, byť reálnou, interpretujete. Většinou je už někam posunuta režijním výkladem. A režiséři dnes rádi šokují nestandardním pojetím. Na druhou stranu i fiktivní postavu autor určuje textem, i když se nabízí větší interpretační svoboda. Pro historickou postavu jsou fakta o ní skvělým vodítkem, které pomůže roli dotvořit, ale kterého se třeba vůbec nemusíte držet. Jaká fakta o historické postavě jsou skutečnými fakty? Vždyť i někdo z vašeho okolí může být ve skutečnosti úplně jiný, než jaké si myslíte, že ho znáte. Takže je mi to asi jedno.
Chtěl byste žít v jiné době?
Asi v první republice. I když to asi odpoví každý. Možná si tu dobu moc idealizuji, ale mám k mnoha věcem z ní blízko.
Společně se spolužáky z DAMU jste před pěti lety založili projekt s názvem Cabaret Calembour. Jak vůbec tenhle nápad vznikl a v čem podle vás může být pro diváky zajímavý?
Tak nějak jsme se sešli tři kluci s podobnou potřebou se autorsky vyřádit a s podobným viděním humoru a zábavy. A už to bylo. Tím, že uvidí, že i v dnešní době se dá bavit pěknou, chytrou češtinou, veselými písněmi… To, co fungovalo vždy, funguje pořád. Jen se tomu musí věřit a nehonit humor kopáním se do zadku. Není potřeba prokládát každou větu šesti „kurvami“ a „třemi ty vole“, abychom mohli hrát pro mladé publikum.
Cabaret funguje úspěšně již několikátou sezónu. Zakládali jste tenhle projekt s vyhlídkami jeho budoucího delšího fungování?
Ne, doufali jsme, že po prvním představení to utneme a už se nikdy neuvidíme a už se nikdy nebudeme smát (smích). Ne, samozřejmě jsme hledali svůj žánr, ve kterém budeme pokračovat, pokud to půjde. A šlo to.
V čem vidíte největší úspěch Cabaretu? Splnil vaše očekávání?
Největším úspěchem je to, že opravdu fungujeme už několik let, i když já byl v Ostravě, kluci a Klárka v Olomouci a Lucka v Praze. Že jsme vše ustáli i přes nějaké ty krizičky, ty jsou ovšem v každém vztahu. Některá očekávání předčil, některá ještě nenaplnil. Kdyby splnil všechna, nebylo by už kam jít. A já osobně jsem šťastný za to, jaké pěkné těleso vzniklo z našeho Orchestru Calembour. Bylo těžké najít muzikanty, kteří budou chápat divadelní přístup k práci a kteří s námi za Cabaret budou dýchat. Takové teď máme.
Na jaké cílové skupiny diváků se zaměřujete a jakých témat se převážně dotýkáte?
Na všechny. Všech. Jen nejsme političtí.
Jaké jsou vaše plány s tímhle projektem do budoucna?
Některé nápady nosíme v hlavě už několik let a pořád jsme nebyli schopni je zrealizovat, takže doufám, že to dáme. Je těžké se Cabaretu věnovat na tisíc procent, když máme každý dost své hlavní práce v divadlech. Některé naše vize se přirozeně rozcházejí a hledáme společnou cestu. Každopádně hrajeme a vymýšlíme dál a pořád nás to baví. Já myslím, že bychom měli rozšířit diváckou základnu, ale to je složité. Zatím ale míváme plno… Jak říká Rosťa Novák: “Jedno dobré slovo je víc než sto vylepených plakátů!“ Nebo tak nějak.
Ještě ale u Cabaretu chvíli zůstaňme. Vy sám pro něj píšete hudbu. Máte i ostatní úkoly nějakým způsobem rozdělené nebo je například psaní textů a vymýšlení témat pro hry kolektivní spoluprácí?
Jak kdy, jak co. Například poslední náš titul Plejtvák celý napsal a vymyslel Milan Šotek, stejně tak je autorem Borůvčí – slavné aktovky z Čertovské kvidoule. Jinak ve všem jedeme hodně dohromady. Respektive, někoho něco napadne, přinese text písně, od toho se odvine improvizovaný dialog, který vypilujeme, jinou píseň napíšeme společně, některé úkoly si rozdělujeme. Podstatné je, že na konečné verzi se musíme shodnout všichni. Neprojde každá blbost. A hudbu píšu já, ale vlastně je to také kolektivní dílo. Skvělý klavírista a skladatel Zdeněk Dočekal mé nápady povyšuje na pravou hudbu-i když ho u toho dost terorizuji – mám svou jasnou vizi. A ostatní muzikanty vždy požádám, aby mi například v téhle části písně hráli přiznávku nebo vyhrávku…hledáme, pro který nástroj se to víc hodí…společně.
Jak dlouho se skládání hudby věnujete?
Už ve školce jsem napsal paní učitelce Opus na klavír. Ale se skládáním hudby jsem ještě nezačal. Podle mě ne každý, kdo napíše nějakou písničku, je skladatel. Chci se ale trochu vzdělat v harmonii a třeba pak i něco složit.
Co máte rád za hudební žánry, případně máte nějaké muzikantské či skladatelské vzory?
Líbí se mi všechno kromě techna a inspiruji se vším. I když mi z toho nakonec stejně leze šanson nebo něco a la Šlitr. Ale chtěl bych se posouvat. Nelpět na žánru.
Máte příjemný hluboký hlas, takových se ve sféře muzikálových herců moc nenajde. Vnímáte to jako výhodu vzhledem k jeho zapamatovatelnosti nebo spíše nevýhodu, vzhledem k tomu, že je určitě více rozmanitých rolí napsaných pro tenorový hlas a ne pro vaši basovou polohu?
Jsem rád, že mám chlapskou polohu. Bohužel nedisponuji bůhvíjakým rozsahem – ale pracuje se na tom. A strašně mě štve, že většina hlavních mužských postav je tenorových! Z hudebního hlediska je to logické. Vzniká mnohem intenzivnější pnutí. Ale občas je to škoda. Jak může být například Geoffrey de Peyrac tenor?! To je pěkná blbost. Něco jiného je Dracula nebo Javert v Bídnících! To je moje. Ty role však vyžadují skvělé pěvecké schopnosti a pro mě jsou nedostižnou metou.
Jste spolehlivý herec? Učíte se texty včas, chodíte včas na zkoušky?
Myslím, že jsem spolehlivý herec, který se neučí texty včas a nechodí včas na zkoušky.
Co je vašemu srdci bližší, komické nebo tragické role?
Máte radši slané nebo sladké? Ale myslím, že jsou pro mě komické role náročnější. Najít míru. Vůbec ten žánr mi přijde náročnější. Pokud nejde o kopání se do sedacího ústrojí.
Můžete prozradit, co vás v nejbližší době čeká, kde se na vás diváci můžou těšit?
V Národním divadle začnu v říjnu zkoušet Strakonického dudáka. Už od července mám doma dudy a zápasím s jejich měchy, dírkami a pisklavými tóny. Ale už zvládám nějaké písničky na ně a je to skvělý pocit. Uvidíme, jak to dopadne se Švandou. Režírovat bude pan Pitínský a na setkání s ním se moc těším. A s Cabaretem chystáme novou Kvidouli, která asi Kvidoulí nebude. Teprve se rodí… doslova se rodí. Uvidíte.
Mockrát děkuji za rozhovor a přeju mnoho štěstí v nové sezóně.
Ilustrační foto:
1) NDM Ostrava – Igor Orozovič, portrét
2) NDM Ostrava – Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť
3, 4) NDM Ostrava – Donaha !
5) Divadlo Ungelt – Touha jménem Einodis
6) NDM Ostrava – Balada pro banditu
7) Archiv Igora Orozoviče – portrét
