Divadlo šansonu se představuje aneb Marta Kubišová v Brně
říj 20, 08:56
Divadlo šansonu. Hezký název, hezký nápad. Myšlenka založit takové divadlo vznikla na konci roku 2006. Jejím autorem je televizní dokumentarista a spisovatel Jiří Vondrák. Inspiroval se pařížskými kabarety, možná i pražskou Violou, ale inspirace to byla správná. Na počátku to divadlo fungovalo spíše jako „myšlenková scéna“, v rámci ní vznikla řada projektů, realizovaných ve spolupráci s Městským divadlem Brno, Redutou Národního divadla v Brně a Českou televizí. Později byla Jiřímu Vondrákovi nabídnuta možnost využít prostory v Dělnickém domě, v městské části Brno-Židenice. A tak od roku 2009 působí Divadlo šansonu tam. Na repertoáru nemá jenom Martu Kubišovou s hosty, s programem, který vznikl v pražském divadle Ungelt. Vystupuje zde Chantal Poulain s recitálem Chansons, Petr Ulrych zde představuje klasický hudební kabaret pod názvem Rodinné stříbro, v divadle mají své recitály Jaromír Nohavica, Vlasta Redl, nebo Iva Frühlingová, společně zde vystupují Jiří Suchý se svým bratrem Ondřejem v programu Já na bráchu…aneb Semafor III. A pravidelně zde pořádá Jiří Vondrák nádherné folkové „Vondrkabarety“.
Dramaturgie je tedy skutečně pestrá, o návštěvníky Divadlo šansonu nemá nouzi. Je zde vždy plno. Lístky na sezení u stolků nejsou číslované a tak kdo dřív přijde, má výhodnější „pozici“. A stojí za to přijít na představení, které začíná v sedm večer, o hodně dřív. Ochotní číšníci vás obslouží. Vínem, kávou, čajem, ale třeba i smaženými řízky… Zde musím udělat malou odbočku: Když jsem jako nadšený student DAMU měl v roce 1965 v pražské Viole pořad „Výkřiky osamělých běžců“ – bylo to pásmo mladé slovenské poezie, odchované Ginsbergem a St.-John Persem, režíroval jsem a pak recitoval oduševněle verše svých přátel. Ale ouha, rovnou dva metry přede mnou žral jakýsi divák tvrdý řízek a bojoval s nožem a vidličkou, o kousek dál zase korpulentní dáma také bojovala, tentokrát se zákuskem – větrníkem. Myslel jsem že zešílím! Už jsem nerecitoval, už jsem řval ony výkřiky osamělých běžců, abych verši zahnal smaženou vůni a skřípání nože o porcelán.
Na recitálu paní Kubišové se také tu a tam objevily na stole řízky. Ale když se Dáma šansonu objevila před diváky, když začala zpívat, jakoby ty řízky zkameněly. Dokonce i ten odér smaženého masa zmizel. Stal se totiž zázrak. Zpěv Marty Kubišové, ten nádherný zastřený hlas a kouzlo její osobnosti, naplnily prostor. Recitálem zpěvačky diváky provázel Milan Hain, ředitel divadla Ungelt a přítel Marty Kubišové. Laskavý, obdivující, občas i spolu zpívající. Provázel nás od dětství zpěvačky a jejich prvních začátků, přes období největší slávy (Zlatá lyra v Bratislavě, divadlo Rokoko), až po krutý zákaz zpívání „jenom“ na dvacet let. A potom nová doba. Balkón pražského Melantrichu v zimních dnech 1989, zase nové zpívání a dnes nové krásné písně v divadle Ungelt i na koncertech po republice.
Stále krásná Marta Kubišová, dáma v letech, které na ní opravdu nejsou znát. Ale nejkrásnější je její vyzpívaná duše. A diváci v brněnských Židenicích to opravdu pocítili a odměňovali dlouhými potlesky. Nelze říct, zda více chytly za srdce ty staré známé písničky, nebo díla nová, někdy opravdu zvláštní svou melodikou i klavírní interpretací Karla Štolby, který je autorem části těch nových písní. Ovšem, mám-li být upřímný, vždy mne nejsilněji za srdce chytne píseň „Ať mír dál zůstává s touto krajinou….“ Ta léta šedesátá osmá a následná doba temna se mi příliš zaryla pod kůži. Pod husí kůži, která mne u té písně až bolí…
V druhé půlce, po přestávce, uvedl na jeviště Milan Hain mladou skladatelku a zpěvačku Hanu Robinson, které svým svěžím, dalo by se říci soulovým vystoupením příjemně překvapila. Mladá žena, žijící mezi USA a Moravou nakonec zazpívala nádhernou píseň „na moravskou notu“, s textem, který ji napsala maminka. Bylo to půvabné, a hlavně, vysoce profesionální.
Marta Kubišová se loučila s publikem natřikrát. Potleskem ve stoje ji diváci nechtěli pustit. A ještě dlouho, opravdu dlouho ve mne zůstal ten nádherný pocit, že „dobrý člověk ještě žije“. Hluboká poklona, paní Marto. A díky Divadlu šansonu, že ten krásný zážitek zprostředkoval i brněnskému publiku.
Možná se ptáte, zda patří tento článek na stránky muzikálového magazínu. Patří. Jednak šanson je jednou z forem hudebního divadla, ale na jevišti brněnského Divadla šansonu se navíc často objevují umělci, kteří z muzikálem mají hodně co do činění. Ať už je to zmíněný Petr Ulrych, anebo Jana Musilová, jedna z nejoblíbenějších hereček Městského divadlo Brno, skvělá muzikálová zpěvačka a zároveň šansoniérka. Na její recitál se můžete vypravit do Židenic už 30. listopadu.
Foto:
Divadlo Ungelt – dva častí hosté Divadla Šansonu, Chantal Poulain a Marta Kubišová
Divadlo šansonu – Jana Musilová
napsal: Peter Stoličný
Klíčová slova k článku: divadlo šansonu, městské divadlo brno
Komentáře jsou uzavřeny
Související články:
Předchozí článek
Následující článek
Sdílet na Facebooku
