Rubrika: Recenze

  • Dumasův „nemuzikál“ na jevišti

    VÍCE REPORTÁŽ NEŽLI RECENZE Z INCENACE MĚSTSKÉHO DIVADLA V BRNĚ

    To jsem si teda vymyslel termín. Ale jak jinak a jednoduše nazvat inscenaci, ve které od začátku do konce zní hudba a přece to není muzikál. Není to ani opera či opereta. Ale není to ani prostá činohra.
    Městské divadlo v Brně premiérovalo 13. Září 2008 dramatizaci Dumasova románu, Tři mušketýři. Člověk si řekne: Už zase? Zase se někdo sveze na romantické loďce devatenáctého století a zase tady někdo uvádí „diváckou tutovku“? Copak není už těch adaptací dost? Copak už není dost mušketýrských muzikálů?
    Na tiskové konferenci před premiérou režisérka Hana Burešová informovala novináře, že je to opravdu docela nová verze Dumase. S dramaturgem a spoluautorem Štěpánem Otčenáškem spojili onen romantický příběh, s životem v pražském pavlačovém domě první poloviny dvacátého století , navíc bylo ještě oznámeno, že v inscenaci bude hrát důležitou roli hudba – a to hudba ne lecjaká, ale písničky slavné skupiny Beatles.
    Tak to už bylo na mne příliš. Fandím divadlu, tomu brněnskému zvlášť, takže jsem se začal upřímně obávat, že se pustili na tu nejhorší cestu inscenování, jaká se dá zvolit.
    Tři mušketýři jsou vděčné muzikálové téma. Romantický příběh v historických kostýmech, dávka dobrodružnosti, dávka humoru, to vše vystavěné na jednoduché dějové zápletce o náhrdelníku královny, který se musí do dne plesu dostat zpátky na její něžný krk a tak překazit intriky zlovolného a po moci bažícího kardinála. Příběh je opepřen šermem i šarmem, protože Alexandr Dumas starší uměl psát napínavé historické pohádky.
    Když jsem byl dramaturgem zpěvohry Nové scény v Bratislavě kolem roku 1980, byla nepsaná ideologická povinnost dramaturga obsadit alespoň jeden titul v roce, sovětským muzikálem. Přede mnou byla na repertoáru opereta „Pusť kytara igraet – Ať kytara hraje“ revoluční slátanina vysoké ideologické a nízké umělecké hodnoty. Pro mne měl ředitel připravenou další lahůdku „Tovarišť Ljubov – Soudružka láska“ hra, ve které má svému manželovi bělogvardějci zpívat nadšená revolucionářka s revolverem v ruce: „Nemohu tě mít ráda, Strana mne potřebuje!“ V zoufalství jsem navrhl alternativu, muzikál Tři mušketýři mladého moskevského skladatele Pavlova. Povedl se tedy husarský kousek, místo soudružky s revolverem jsme hráli D´Artagnana s kordem. To byl také jediný důvod, proč rozšiřovat množství mušketýrských zpěvoher o další titul.
    Najednou jsem seděl v hledišti Městského divadla v Brně a s obavami očekával nějaký muzikálový paskvil. Pravda, režisérka Burešová je autorita, ještě nikdy žádný nesmysl nerealizovala. Ale co když se jí právě tento projekt nezdařil? Sama se přiznala, že tyto mušketýři je tak trochu její dívčí sen. Jako malá holka milovala Dumasovy hrdiny a milovala Beatles a tak to na jevišti dala dohromady. Mno…uvidíme…
    Na scéně Davida Marka vidíme klasickou pražskou pavlač asi tak z roku 1960. Je zabydlená běžnými občánky, od stařen a starců po malé děti. U společného kohoutku se točí do vědra voda, o společného záchodku je někdy těsno. Věší se prádlo na šňůry, soused souseda navštěvuje s vlastní židlí, protože oni již mají televizi a rádi umožní jiným, dívat se na ni společně. Takové idylka soužití, viděná pohledem asi dvanáctileté copaté holčičky.
    Najednou se scéna světelně mění a v těchto kulisách 20. století se začíná rozehrávat onen známý příběh třech mušketýrů, ke kterým přibude čtvrtý, mladičký gastonec. Stihl urazit postupně Athose, Portose i Aramise a asi ho čeká výprask, ne li smrt. Přichází však kardinálovi lidé a jsme svědky prvního parádního šermířského čísla. Na to všechno se kouká zamilovaně ta blonďatá holčička z pavlače, zní písnička Beatles a já zjišťuji, že mi to vůbec nevadí, že ta píseň a ten pohled copatého děvčátka vše, sice nepochopitelně, ale sceluje. Příběh běží dál. Ten dumasovský docela pečlivě zobrazuje autorův rukopis. Mnohem detailněji, než jsme u „muzikalizaci“ románů zvyklí. Nápaditě a vhodně je ilustrován hudbou – tedy totálně známými i méně frekventovanými písničkami Beatles. A v kontrastu se plynule mění romantika šermířů na idylku života na stísněné pavlači. Nechybí humorné pohledy, laskavé detaily, je cítit, že to děvčátko, Hana Burešová, má na své dětství nádherné vzpomínky a že je dokáže správnými výrazovými prostředky interpretovat. A když příběh mušketýru dramaticky kulminuje, najednou děvčátko nešťastně vykřikne: „Beatles se rozpadli!“
    To je ten neuralgický bod inscenačního klíče onoho „nemuzikálu“. V tom tkví kouzlo propojení mušketýrů, pavlače a Beatles. Pohled děvčátka, kterému vůbec nevadí, že ve své hlavičce míchá příběhy a staletí. Že žije skutečností i romantickými představami, že žije zvuky splachování toalety i zvuky milovaných Beatles. A divák rád tuto poetiku přijímá. Těší se a trápí se, prožívá představy toho copatého děvčátka a rozumí mu.
    Tři mušketýři v Městském divadle v Brně jsou plny hudby. Je to činohra, ale tak muzikantsky nasycená, inscenačně naplněná, že bych neváhal nazvat inscenaci muzikálem, jakýmsi dalším a jiným rozměrem muzikálu. Proto ty uvozovky u termínu „nemuzikál“.
    Když vycházím z divadla, vždy si všímám ostatní diváky. Je to tak trochu profesionální deformace. Dělávají to režiséři, dramaturgové, snad ve všech divadle. Ty první úsměvy či smutné nebo bezradné pohledy umí hodně vypovědět o spokojenosti diváků. Takže mušketýři končí, ještě klasické zkřížení zbraní: „Jeden za všechny…“ Dlouhý potlesk a odchod z hlediště. Úsměvy diváků. Takové spokojené, jako když se díváme na koťata když si hrají, na babičku, která se v kruhu rodiny dožívá devadesátky, na děvčátko, které je plné optimistických snů: Vždyť svět je tak nádherný, dobrodružný a překvapivý!
    Tři mušketýři režisérky Hany Burešové jsou mnohem víc než převyprávěným Dumase. Je to hudebně-dramatická velepříjemná návštěva lidství, přes několik staletí.

    Činoherní scéna Městského divadla Brno, Tři mušketýři. Podle Alexandra Dumase staršího libreto napsali režisérka Hana Burešová a dramaturg inscenace Štěpán Otčenášek. Scéna David Marek, kostýmy Samiha Maleh. Asistent režie Igor Ondříček, pohybová spolupráce Josef Jurásek a Tomáš Saghel. V inscenaci jsou použity nahrávky písní skupiny Beatles. Foto z inscenace Jef Kratochvil, MdB. Premiéra 13. září 2008

    Foto: MdB, Jef Kratochvil /Alena Antalová, Dušan Vitázek/

  • Usmívejme se spolu s Uličnicí

    Po více než pětatřiceti letech se vedení plzeňského souboru muzikálu a operety rozhodlo sáhnout do archivu pro populární prvorepublikovou operetu Uličnice hudebního skladatele Járy Beneše a čtveřice libretistů Tobise-Špilara-Mírovského-Rohana a vyvážit tak repertoár o žánr, který často nazýváme lidovou operetou. Uličnice ale spíš patří do kategorie salonních komedií tzv. bronzového věku operety, k jehož představitelům patří kupříkladu Ralph Benatzky, Nico Dostal nebo Robert Stolz. Právě proto o dílka Járy Beneše projevily zájem i scény ve Vídni, Paříži či Berlíně.
    Děj Uličnice je celkem triviální a připomíná několik pamětnických filmů. Sally, rozpustilá, sotva plnoletá dcera zámožného továrníka, se zakouká do fotografie tenisového šampióna a rozhodne se v přestrojení za třináctiletého sirotka dostat do jeho blízkosti. Samozřejmě dům převrátí vzhůru nohama a na pozadí řady zápletek a vztahů ostatních figurek vše spěje k očekávanému happy endu – svatbě, tentokrát hned trojnásobné… Až do dnešních dnů přežila Uličnice nejen kvůli oblíbené nostalgii 30.let minulého století, ale také díky libretu, které nabízí celou plejádu skutečně vtipných situací a dialogů. Režií byl tentokrát pověřen Martin Pacek, který je dosud v Plzni spojován s řadou vtipných a inspirativních choreografií /Tulák, Země úsměvů, Mamzelle Nitouche, Limonádový Joe…/. I tentokrát se zaměřil na pečlivé pohybové vedení sólistů i sboru a vyhnul se starosvětskému operetnímu balastu i dráždivé možnosti všemožných aktualizací. Ponechal Uličnici prvorepublikovou eleganci i nezbytný nadhled. Stylově čisté představení poněkud rozmělňuje snad jen trochu rozvleklá scéna na strážnici v posledním dějství. K tradičnímu pohledu se přiklání i výtvarné řešení – do velmi slušivých kostýmů v převážně světlých barvách účinkující oblékl známý divadelní výtvarník Karel Glogr, který je rovněž autorem salónní scény – ta by si možná zasloužila výraznější odlišení interiérů luxusního hotelu, továrníkovy rezidence a policejní služebny.
    Operetní orchestr řízený dirigentem Pavlem Kantoříkem zahrál šlágry jako Já mám devět kanárů, Tvé oči jsou modré jak chrpy, Kdybych byla… nebo Ten nejhezčí pár nejen interpretačně přesvědčivě, ale také s náležitou chutí. Uličnice obvykle přináší souboru nejen značný divácký vděk, ale také možnost se tzv. vyřádit. Domnívám se, že nejvíce této příležitosti využila Michaela Rybicka, která je pro titulní úlohu „uličnice“ Sally přímo ideální představitelkou a pak Radek Štědronský Shejbal coby koktavý tajemník a hrdina němých filmů Leonard Jeanjou, který spolu s herecky i pěvecky přirozenou Ditou Vích-Hořínkovou jako Katherine Hallerovou sklízeli snad nejbouřlivější potlesk na otevřené scéně. Zárukou zábavy jsou však i repliky továrníka Webstera /Roman Krebs/, jeho protivné manželky Moniky /Venuše Dvořáková nebo Hana Spinethová/ a hraběte Morettiho /Libor Zavislan/. Úlohy lamače ženských srdcí Andyho Doodlea, jež byla dříve jednou z parádních rolí Karla Tišnovského, se spolehlivě zhostil prototypový elegán Bronislav Kotiš – snad jen s témbrem Oldřicha Nového bych už zacházel velmi střídmě. V Andyho náruči nakonec uvízne půvabná Websterova dcera Bessie, prezentovaná brilantně zpívající Gabrielou Mikovou /alt. Lucie Chlumská/. Další důležitou postavou je Fred Kerry, hlavní aktér prvoplánové zápletky
    a pozdější ženich Sally. V Plzni jej při premiéře ztvárnil Daniel Bambas, známá tvář primáckého seriálu VKV. Ačkoliv byl herecky i zjevově dobrým představitelem tenisového šampióna, bohužel roli nezvládl pěvecky a jeho hlas působil zcela neškoleně. Zdá se, že alternující Petr Kukla bude mít pro tuto úlohu lepší předpoklady. Jiří Untermüller využil komediálního talentu ve své činoherní etudě slepého inspektora Flitta, stejně jako řada dalších postav a postaviček.
    Režisér Jaroslav Heyduk kdysi napsal: „Berme Uličnici s úsměvem a shovívavým nadhledem. Já osobně věřím, že každý večer, kdy se člověk může usmívat, je hezký.“ A s úsměvem
    a písničkou na rtech z divadla určitě odcházet budete.

    Plzeňský deník dne 3.října 2008

    Foto: Pavel Křivánek

  • Carmen jako broadwayská show

    Praha je od 90.let plná muzikálů. Snad nikdy ale ještě nebyla premiéra tak netrpělivě očekávaná, jako v případě Carmen. Produkce rafinovaně od počáteční myšlenky zahalila projekt rouškou jakéhosi TAJEMSTVÍ, díky němuž držela v šachu diváky, fandy i novináře až do premiéry. Rušené tiskové konference, postupně dávkované obsazení, tajemno kolem sólistických smluv i tvůrčího týmu, omezený počet fotografií… A k tomu světový autor premiérově v Praze, americký režisér v Čechách, špičkový domácí choreograf či maďarská výtvarnice. Navrch neplánovaný rozchod Lucie Bílé a Noida a raritní koprodukce subvencované a privátní divadelní scény. Všichni tušili, že tohle by mohlo být NĚCO.
    2.října jsme konečně usedli v 19 hodin do karlínských křesel a show mohla začít. O tom, kdo z účinkujících vystoupí během první premiéry, nebylo téměř pochyb – samozřejmě Lucie Bílá jako hlavní hvězda v titulní roli CARMEN, Dasha jako KATARÍNA /alternuje Markéta Poulíčková/, Václav Noid Bárta GARCÍA /alt.Martin Pošta/, Robert Jícha JOSÉ /alt. Peter Strenáčik/ a Jiří Korn STAROSTA /alt.Josef Štágr/. V dalších významných rolích jsme ve čtvrtek viděli Lukáše Kumprichta /Zuniga/, Athinu Langoskou /Vědma/, Pavlu Břínkovou /teta Inéz/, Ivo Hrbáče /Inmar/ nebo Jana Urbana /Vyvolávač/.
    Představovat poučenému publiku hudebního skladatele Franka Wildhorna je nejspíš zbytečné. Je autorem mnoha úspěšných muzikálů, např. Jekyll a Hyde, The Civil War, The Scarlet Pimpernel nebo Dracula. Jeho písně má v repertoáru mnohá hvězda pop music. Podobně jako v případě předchozích muzikálů, i Carmen je směsicí populární, rockové, ale i „filmové“ hudby. Hlavní inspirací jsou tentokrát pochopitelně španělské a latinsko-americké rytmy. Je zřejmé, že autor velmi často přizpůsobil hudební styl hercům přímo na tělo – zatímco například party pro Noida a Martina Poštu jsou střiženy povětšinou rockově, Carmen je nositelkou velkých klasicko-muzikálových písní a v partituře tety Inéz lze vystopovat předobraz operetního kupletu. Charakteristickým znakem hudební složky Carmen je velmi obratná práce s motivy. Snad každý také očekával, zda se v díle objeví i melodie, která by jednoznačně avizovala nový hit, jakých má stejnojmenná operní předchůdkyně hned několik /habanera Carmen, árie Escamilla nebo Josého finále/. I v tomhle ohledu má muzikál slušně“zaděláno“, přinejmenším písněmi Viva Amor, Svatá Terezo, Jde vo kejhák a Kéž sílu mám.
    Autoři si nepřáli srovnání „své“ Carmen s tou původní a předem upozorňovali, že se jedná o příběh jen Carmen inspirovaný, jakožto symbolem ženství /libreto Norman Allen, zpěvní texty Jack Murphy, česká verze Adam Novák/. Bohužel, dle mého soudu stavbě příběhu poněkud chybí autentické napětí a větší „tah na branku“, v kterém /a to se upřímně pokouším nesrovnávat/, opera jednoznačně vede. Mám dojem, jakoby muzikálová Carmen hledala inspiraci nejen ve své operní jmenovkyni poněkud převrácené naruby, ale velmi výrazně také v Leoncavallových Komediantech /téma cirkusácké vášně a žárlivosti/ a hudebně a scénicky i ve Smetanově Prodané nevěstě /příjezd komediantů/. Vše, co už tady jednou bylo, je pouze řešeno velkoryseji a nákladněji. Pojetí režiséra Gabriela Barreho se naprosto jednoznačně přiklonilo k typicky broadwayské show, založené spíš na velmi efektní a propracované choreografii /Pavel Strouhal/ a bombastických scénických efektech, než na hereckém ztvárnění příběhu. Tomu odpovídal i samotný výběr interpretů, kteří pro hlavní role až na výjimky vzešli z řad zpěváků pop-music, bohužel bez dostatečné herecké průpravy a praxe. Místo kompaktních strhujících výkonů jsme tak až příliš často viděli spíš koncertní výstupy jednotlivců se všemi jejich manýry, kdy si člověk rázem uvědomil, proč Karel Gott dosud odmítl všechny divadelní nabídky. Je nepřípustné, aby umírající Carmen pomrkávala do hlediště a jedna z vystupujících v dějově vypjatých momentech procházela uličkou a dávala divákům pohladit hada! Od nečeského režiséra jsem očekával větší smysl pro detail a disciplínu.
    Jak už bylo mnohokrát napsáno, Frank Wildhorn si pro titulní roli původně vyhlédl Terezu Duchkovou, která posléze přerušila své divadelní aktivity. Produkce pro něho objevila Lucii Bílou, která se typově zdá být prototypem ohnivé Carmen. Lucie samozřejmě výborně zpívá, ale to se od mnohonásobné „slavice“ očekává už jaksi automaticky. Obrovský kus práce odvedla na choreografii a pohybu vůbec, zřejmě největší, jaký kdy vůbec. V herecké rovině má však stále ještě prostor k větší přesvědčivosti, která se zdála v jejím případě v Johance a Lorraine zatím silnější. Protikladem Carmen je Katarína, zdánlivě nenápadná dívka /v opeře Micaela/, povětšinou obsazovaná odlišným typem /plavovláskou/. Dasha, možná až příliš podobná Carmen, kterou má dokonce rovněž nastudovanou, však uspěla a nárokům svého partu nezůstala mnoho dlužná, byť pro motlitbu „Svatá Terezo“ a prostor Karlínské scény bych si představoval větší hlas.
    Jedním ze sólistů, kteří roli zvládli herecky i pěvecky, byl Robert Jícha jako José. V nasazení zdárně konkuroval Lucii Bílé a dokázal zúročit i své činoherní a dabingové zkušenosti. Osobně pro mě byl velkým překvapením i výkon kontroverzního Václava Noida Bárty, kterým rázně uťal zákulisní šuškandu o jisté protekci a velkém karlínském maléru… Pravda, na West End to zatím není, ale česká muzikálová scéna pamatuje daleko větší omyly.
    Jiří Korn je jistotou muzikálových produkcí, což prokázal i tentokrát, v roli trochu menší než obvykle. Je to jeden z českých zpěváků a herců, o němž jsem přesvědčen, že mohl udělat divadelní kariéru minimálně v evropském měřítku, pokud by k nám muzikál na komerční bázi zamířil o dvacet let dřív. Podobně přesvědčivý byl i Zuniga Lukáše Kumprichta. Pokud jsou zmínění představitelé hlavních rolí hlavně talentovanými zpěváky, o to více vyniklo herectví Pavly Břínkové v úloze tety Inéz, ale také Oldřicha Krále, na velmi malé ploše Kněze. Obdiv zasloužil i nosný hlas Vědmy v podání Athiny Langoské.
    Ozdobou a silnou stránkou pražského nastudování Carmen je soustředěný výkon živého a početného karlínského orchestru, který k téměř příkladnému provedení dovedl dirigent Ota Balage, s nímž se během repríz bude střídat Kryštof Marek.
    Carmen, jakožto snad nejočekávanější letošní projekt, nabízí mnohé – v prvé řadě rodinnou SHOW, monstrózní scénu, na které je stále na co se dívat /Andrea Bartha/, pestrobarevné atraktivní kostýmy /táž výtvarnice/, velkolepé triky, odvážné akrobatické prvky, skvělou choreografii a chytlavé melodie osvědčeného autora. Co jí zatím chybí, jsou detailněji propracované herecké výkony a „FÓR“, který by ani v příběhu s tragickým vyústěním neměl chybět.

    Foto: Josef Hrubý

  • Mamma Mia! letním hitem

    Sestavit z nesmrtelných písniček švédské legendární skupiny ABBA muzikál se zprvu zdálo jako bláznivý nápad, který historicky koneckonců není ojedinělý. Podobně už kdysi dávno vznikly třeba operety Vídeňská krev nebo Dům U tří děvčátek, první poskládaná z melodií Johanna Strausse ml. a druhá dokonce z písní Franze Schuberta… Přesto se risk vyplatil – muzikál Mamma Mia! lámal rekordy nejdříve na divadelních jevištích /příznivcům muzikálu asi nemusím připomínat, že jej mohli vidět také loni v Praze v mezinárodně obsazené zájezdové show/ a nyní dobývá jeden kinosál za druhým.
    Co diváky do kin na starou dobrou „ABBU“ stále láká?? Tak především opravdu nestárnoucí hity 80.let, kterým jejich tvůrci Ulvaeus a Andersson pořídili nové muzikálové aranžmá, aniž by cokoli ztratily ze svého lesku. Dále jsou to až překvapivě dobré pěvecké výkony filmových herců, zejména pak Meryl Streepové, Pierce Brosnana a Amandy Seyfriendové. A v neposlední řadě nesmíme opomenout nádherné řecké přírodní scenérie, do kterých režisérka Phyllida Lloyd muzikál umístila.
    Nemíním se zde rozepisovat o ději muzikálu, který většina našich čtenářů stejně zná. Jedno je jisté – na film Mamma Mia! už člověk jde s vědomím, že se v tomto případě bude jednat o zábavnou komedii bez nějakého hlubšího poselství a filozofického přesahu. Prvních patnáct minut však tvrdě vyzkouší vaši trpělivost – je to spíš trapné, než zábavné… Pokud však mimořádně nevydařený úvod se zdlouhavou taneční křečí nevkusných důchodkyň přečkáte, bavit se nejspíš budete a z kina odejdete s úsměvem na rtech a dobrou náladou. A co víc si lze u komedie přát… Samotné obsazení hlavních rolí je pro film klíčové – tyhle „hvězdy“ totiž ukázaly, že se neberou příliš vážně a dělají si legraci hlavně ze sebe. Sebeironie a chuť, s jakou herci nejrůznější taškařice předvádí, je vskutku nakažlivá. Přestože by si režisérka mohla odpustit některá „velká moudra,“ přehršel sexuálních dvojsmyslů a zejména několik scén za hranicí kýče /např. příšerný zpomalený běh po palubě lodi v rozevlátých šatech/, záhy zjistíte, že se vám ten barevný cirkus vlastně líbí. A když zazní vypalovačky vašeho mládí Money, Money, Money!, Voulez-Vous, SOS, nebo Dancing Queen, začínáte si říkat, že jste vlastně letní večer nemohli strávit lépe. Z kina odcházíte s melodií v uších a naladěni tak pozitivně, jako už dlouho ne.
    Takže resumé je, že Mamma mia! zřejmě bude trhákem letošního léta, byť je to film technicky průměrný, choreograficky nezvládnutý a příběhově slaboučký. Za to však povětšinou vtipný, prázdninově uvolněný, rozmarně bláznivý a pozitivně radostný. Přemýšlet nad tím, zda je to hodně nebo málo, je v tomto případě skoro zbytečné…

    Mamma Mia!, filmový muzikál, USA+VB 2008
    Hudba: ABBA
    Režie: Phyllida Lloyd
    V hlavních rolích: Meryl Streep, Pierce Brosnan, Amanda Seyfriend, Colin Firth, Stellan Skarsgard, Julie Walters a Christiane Baranski

  • Ostravský Gasparone v MdB

    Od 10.května tohoto roku uvádí Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě méně hranou klasickou operetu Carla Millöckera GASPARONE. Soubor, mnohými považovaný právě v oblasti operety za českou jedničku, tedy přivezl svého „záhadného loupežníka“ na festival Dokořán do Brna jako dosud nevychladlou novinku. V rámci přehlídky hudebních divadel reprezentoval Gasparone operetní žánr na jevišti Hudební scény ve středu 18.června v 16 hodin odpoledne.
    Millöcker napsal Gasparona /premiéra 26.ledna 1884 v Theater An der Wien/ v období mezi svými nejúspěšnějšími díly – Žebravým studentem /1882/ a Víceadmirálem /1886/. Přestože opereta z prostředí horké Sicílie úspěch dvou zmíněných nepředčila, udržela se na repertoáru divadel dodnes. I když se u nás nehraje často, není pravdou, že by byla zcela neznámou – např. v 80.letech ji uváděl operetní soubor DJKT v Plzni. V upoutávce se můžeme dočíst, že jedním z důvodů je značná interpretační náročnost – pravda, mnohé árie i sbory si nezadají s operními a vyžadují klasicky školené hlasy, ovšem Straussův Netopýr, Cikánský baron nebo většina Lehárových operet je na tom přinejmenším obdobně.
    Ostraváci předvedli klasickou operetu se všemi jejími atributy – velkorysou výpravou v dobovém duchu, precizními pěveckými výkony a mírnou hereckou kýčovitostí… Hostující režisérka Jana Andělová – Pletichová se svého úkolu zhostila velmi konzervativně. Ostatně, proč ne – v našich divadelních vodách se jistě odehrálo více nepovedených pokusů reformovat klasickou operetu, než těch zdařilých. Proto je možná lépe, uvědomit si, jakou diváckou skupinu tento žánr oslovuje a „neznásilňovat“ ji zbytečnou aktualizací. Téměř tříhodinové představení /s přestávkami po prvním i druhém dějství/ na vlnách sladkých melodií uplynulo příjemně bez výrazněji hluchých míst, takže snad jediná výtka může směřovat k občasnému přehrávání některých protagonistů. Očekávané hudební kvality soubor NDM jednoznačně potvrdil – výborný výkon orchestru, sboru i většiny hlavních aktérů prokázal, že ostravská opereta skutečně patří k české špičce. A to přesto, že v prostorách moderní Hudební scény, která není absolutně stavěná pro produkce bez ozvučení /domácí soubor zde Orfea i Mamzelle Nitouche aparaturou zesiluje/, nemůže být o jakékoli akustice vůbec řeč. S tímto faktem musela produkce navyklá na kamenné divadlo, a zejména zkušený dirigent Karel Mládek, svádět urputný boj a celé představení znělo /zdůrazňuji, že nikoli vinou interpretů/ poněkud tlumeně. Snad jediným, kdo dokázal bez problémů ukřičet „sametový interiér“, byl famózně zpívající Václav Morys v úloze hostinského Benozza. Po dlouhé době jsem slyšel v operetě tak výrazně a přitom lehce odzpívaný nelehký tenorový part a Morysovi mohou u nás konkurovat jen umělci, kteří se věnují i opeře – např. Jan Ježek, Aleš Briscein nebo Tomáš Černý. Velmi dobře vyzněly i pasáže ovdovělé hraběnky Carlotty v podání Anny Martuškové, Miroslava Urbánka coby podesty Nasoniho i Martiny Šnytové v roli Sory. Celkem spolehlivě odehrál a odzpíval další exponovanou úlohu hraběte Erminia hostující Petr Horák. V epizodních rolích zazářil Marcel Školout, režií stylizovaný do manekýnského Sindulfa a také výborný Petr Miller, celkem vtipně obsazený do ženské role guvernantky Zenobie, kterou alternuje s bývalou významnou herečkou Bertou Sípavou.
    Festival Dokořán pro hudební divadlo nabídl v souhrnu sedmnácti představení pouze dvě klasické operety – zmíněného Gasparona a populární Nitušku v podání domácího MdB. Obě inscenace ukázaly dvě odlišné cesty, kterými se opereta může vydat. Nadšených diváků má stále dost a tak nezbývá než doufat, že nejen v Brně bude v budoucnu častějším hostem. Solidně zaplněné hlediště v netradičním čase horkého letního odpoledne dokazuje, že opereta není žánrem na vymření.
    Foto: autor

  • Ježíš opět dobyl Prahu

    Zdá se, že dnes už kultovní „webberovka“ Jesus Christ Superstar je u nás vůbec nejúspěšnějším muzikálem. Před deseti lety producenti doufali v zázrak – vydržet alespoň 200 představení… Nakonec jich bylo téměř třináct set a inscenaci vidělo přes 850 tisíc diváků. Velký úspěch doma i v zahraničí později se stejným kusem slavilo v Městské divadlo Brno. A pomyslný „ježíšovský souboj“ svede Praha s Brnem i nyní, tentokrát v koncertních verzích.
    První z nich připravil známý hudebník Ota Balage na scéně Hudebního divadla v Karlíně k desetiletému výročí derniéry původní slavné inscenace. Netradiční cyklus šesti červnových koncertů s původními protagonisty Kamilem Střihavkou, Danem Bártou, Bárou Basikovou, Bohoušem Josefem či Alešem Brichtou zaznamenal takový divácký ohlas, že producenti přidali v listopadu další tři mimořádné termíny.
    Od samého začátku se hovořilo o vylepšené koncertní verzi, která nabídne nejen řadu hostů a alternativní skladby v angličtině, ale díky pozvání tanečních formací Wings a Dance 2×s i jakousi „poloscénickou“ podívanou. Jen málokdo ale čekal, že se koncert stane muzikálovou událostí letošní sezóny. Největší zásluhu na tom má bezesporu dirigent Ota Balage. Jeho živý orchestr hraje tentokrát přímo na jevišti a možná ještě lépe, než při seriálové produkci před deseti lety. A také hlavní protagonisté se vrátili v oslnivé formě. Při sólech Ježíše, Máří Magdaleny i Jidáše diváci pociťovali lehké mrazení, neméně výborní ale byli i ostatní– Bohouš Josef, Aleš Brichta, Jiří Schoenbauer a celé řada dalších. Do celkově konsistentní koncepce překvapivě dobře zapadly i anglické proklady a nejrůznější úpravy známých písní v podání exkluzivních hostů – Terezy Černochové, Dashy i 4tetu, který zazpíval „po svém“ pojatou směs největších hitů. Lhostejno, zda zpěváci zvolili tradiční muzikálovou, swingovou nebo čistě vokální úpravu, vše do sebe úžasně pasovalo. A především – nebyl to jen vzpomínkový večer pro kultovně naladěné diváky, ale skutečný hudební svátek, neboť Ota Balage dokázal, že v i českých vodách se dá udělat kvalitní představení bez falešných tónů a se skvěle šlapající kapelou.
    19.června zazní Ježíš i v Brně, poprvé v rámci festivalu hudebních divadel Dokořán. Celoanglickou verzi připravuje dirigent Igor Vavrda a režisér Petr Gazdík. Brňáci mohou zvednout hozenou rukavici, ale laťka leží opravdu velmi vysoko.

  • Limonádový Joe

    Ušlechtilý pistolník úspěšně přiklusal na divadelní jeviště

    Nejen pro nestárnoucí hity Když v baru houstne dým…, Arizona či Sou fár tú jú aj mej, ale také díky nesmrtelným gagům a už zlidovělým replikám /dnes by se řeklo hláškám/ stojí westernová parodie Limonádový Joe na českém filmovém a divadelním výsluní už přes čtyřicet let. Jen plzeňský operetní soubor se k ní vrací již potřetí – tentokrát poprvé v koprodukci s Divadlem Alfa. Šlechetný pistolník – abstinent premiérově přiklusal na jeviště Komorního divadla v sobotu 29.října.
    Duchovní otec bláznivé „koňské opery“ Jiří Brdečka napsal původně Joea jako román pro nakladatele J.Hynka. První divadelní premiéra se uskutečnila už v roce 1944 v Divadélku pro 99. Slávu a nesmrtelnost však „Limonádníkovi“ přinesla až hudební verze s písněmi J.Rychlíka a V.Hály, která se také stala předlohou pro nezapomenutelný film. Ta měla svou premiéru v roce 1955 v Divadle ABC. Za zmíňku určitě stojí, že Plzeňané se s touto komedií mohli seznámit poprvé v roce 1964, dokonce osm měsíců před slavnostní premiérou filmu. Po Miroslavu Doutlíkovi a Josefu Koníčkovi nyní dostal příležitost k svému ztvárnění režisér a loutkoherec Tomáš Dvořák. Ten přizval ke spolupráci dramaturga Pavla Vašíčka a muzikanta Vratislava Šrámka, aby se společně pokusili o slavný návrat neméně slavného hrdiny. Zmínění inscenátoři vsadili na zažitou komediálnost známých situací, ale pozměnili celkovou stavbu inscenace. Některé scény přeskupili, písně znějí často na jiných místech, než v originále. Přesto je celé představení velmi kompaktní, a hlavně – ze všech účinkujících vyzařuje nevídaný zápal pro nadsázku. Přestože vzpomínky na mimořádně povedený film je lépe ponechat doma, divák neodchází nijak ochuzen – ba naopak. Hostující režisér přišel s mnoha originálními nápady, scénické předěly vyplnil vtipnou stínohrou a samozřejmě nechybí ani loutky, přičemž zejména dvojice supů se okamžitě stala miláčky malých i velkých diváků. Za největší přínos „Alfáků“ ovšem považuji jejich trochu jiný pohled na divadlo, v lecčemž autentičtější a scénicky syrovější. Těžko si lze představit, že by podobným způsobem uchopili Netopýra či Kabaret, ale trochu zaprášenému limonádovému hrdinovi svěží proměna jednoznačně prospěla. Poslední inscenaci z roku 1990 má jistě mnoho diváků ještě v paměti – rozhodně nebyla špatná, vzpomeňme jen na hudební klauniádu Pavla Kantoříka a Jana Ježka, ale současná verze méně kopíruje film, je „divadelnější“ a snad i vtipnější.
    Za problematičtější považuji hudební stránku inscenace. Jen pětičlenná kapela, nebo spíš takový barový „šraml“, sice skvěle dotváří scénické situace, ale obstarat plnohodnotný doprovod zvládá přes veškeré nasazení jen stěží. Některé songy se zpívají jen u pianina /zejména díky hudební zručnosti Petra Vondráčka, ale i Bronislava Kotiše a Stanislavy Fořtové/ nebo za doprovodu gospelového sboru.
    S hostujícím režisérem si patrně skvěle porozuměl i choreograf Martin Pacek a oba výtvarníci – scénograf Jaroslav Milfajt a kostýmní návrhář Tomáš Kypta. Scénické proměny jsou řešeny originálně a vizuálně působí celá inscenace velmi atraktivně, byť má v porovnání s filmem omezené možnosti.
    Nové nastudování populární parodie našlo v Plzni své dva mužské hrdiny – krom skvělého hostujícího herce, muzikanta a zpěváka Petra Vondráčka v titulní roli je to bezesporu také naprosto brilantní Horác – Hogofogo v podání Bronislava Kotiše, který po „kládách“ typu Dona Quijota jakoby v nové úloze našel uvolnění a hravost. Oba protagonisté se ve střetu parodovaného dobra a zla skvěle doplňovali. Pozadu ale nezůstaly ani dámy, ať už to byla Stanislava Fořtová jako ohnivě tajuplná Tornádo Lou či něžně naivní Winnifred v podání Kateřiny Šildové. V dalších rolích excelentní čtveřici zdařile doplňoval Libor Zavislan, Jiří Untermüller, Radek Shejbal, Jan Kaštovský či velmi výrazný Petr Borovský v úloze tvrďáka Grimpa.
    O nehasnoucí popularitě této „koňské opery“ svědčí fakt, že ji v podobě velkolepé podívané nedávno uvedlo i Hudební divadlo v Karlíně. Plzeňští divadelníci se vydali odlišnou cestou, která se jeví jako dobrý start do nové, tentokrát veskrze muzikálové sezony.

    Plzeňský deník 5.10. 2007

  • Koločava

    Muzikál na motivy románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník Koločava z pera Petra Ulrycha a Stanislava Moši doplnil letos vydařenou trojici premiér muzikálového
    a operetního souboru Divadla J.K.Tyla v Plzni o dosud chybějící žánr – muzikálovou baladu. Osobně jsem titul, jenž sklízí velké úspěchy na scéně Městského divadla v Brně, považoval z celé letošní premiérové řady za dramaturgicky nejriskantnější. Přece jen, Plzeň není Brno, které proslulo už předtím Baladou pro banditu a zbojnická tématika na západě Čech nikdy moc netáhla – vzpomeňme, jak zde téměř bez zájmu diváků prošuměl muzikál Na skle malované, který lámal divácké rekordy téměř ve všech českých, slovenských i polských divadlech. Není tu ani cimbálová kapela, takže zbývalo sázet na samotnou kvalitu Koločavy, případně na popularitu sourozenců Ulrychových ze slavných dob plzeňské Porty. A vyplatilo se..!
    Předně – plzeňská Koločava se od brněnské hodně liší. Už prostorem, ve kterém se hraje. Menší scéna Komorního divadla sice trochu omezuje taneční možnosti účinkujících, ale zase nabízí sevřenější prostor, který baladickému žánru spíše prospěl. Režisér Petr Novotný se také obešel bez v Brně důležitých filmových dotáček a vsadil výhradně na divadelní prostředky. Jeden z našich nejzkušenějších muzikálových režisérů dovedl herce k výrazově emotivním výkonům, které zdařile střídal s momenty až groteskními ve výstupech četníků, vesměs komediální charakter se neobával vtisknout ani židovským scénám. Podmanivou
    a zároveň prostou atmosféru Podkarpatské Rusi jednoduchým způsobem podtrhává scéna Ivo Žídka, jejíž dominantu tvoří šikmina se siluetou stromu a modrý horizont, stejně jako mimořádně působivý světelný design. Kostýmy, které navrhl Roman Šolc, plně korespondují s dobou i místem děje. Choreografie Zuzany Krištofové – Kolářové je snad až příliš nenápadná, ale možná i zde platí, že méně je někdy více, neboť sklouznutí k podobě jakéhosi folklórního festivalu by odporovalo celkové režijní koncepci.
    Hudebně muzikál vychází z alba Petra Ulrycha Nikola Šuhaj loupežník z roku 1974, které autor pro divadelní verzi doplnil o další písně a propojovací melodie. Nabízí ojedinělou syntézu rocku, popu, bigbeatu a židovské písně, s jasně dominující melodikou východního folklóru, kde společně s cimbálem a smyčci do instrumentace zásadním způsobem promlouvá i saxofon, kytara a bicí. Citlivé nastudování dirigentem Jiřím Petrdlíkem a soustředěné vedení kapely houslistkou během představení opět dokazuje, jak nezastupitelnou úlohu má živá hudba v divadelních produkcích. Překvapivě velké a nesnadné ansámblové plochy se sborem pečlivě nastudovala Kateřina Studentová.
    Pro Stanislavu Fořtovou je role Zpěvačky, která byla napsána přímo pro Hanu Ulrychovou, jistě velkou výzvou. Přestože plzeňská herečka zpívá jinou technikou, k výkonu Ulrychové se velmi přiblížila /v některých okamžicích i zabarvením hlasu/, aniž by se jí snažila napodobovat. Přihlédneme-li k faktu, že klenuté moravské melodie v repertoárovém provozu střídá se skřehotáním ve Zpívání v dešti, zaslouží si o to větší uznání. Méně výrazně po jejím boku působil jinak solidní zpěvák Roman Krebs v úloze dalšího průvodce dějem.
    O to více v titulní roli Nikoly Šuhaje zazářil Petr Kukla. Nejenže obstál herecky, ale překvapivě dobře se sžil s folklórní melodikou, takže Nikola patří spolu s Frederikem v Pirátech z Penzance k jeho parádním rolím. V úloze nezkrotné Eržiky zaujala Martina Placrová, uzavřenější Rózičku interpretovala neméně věrohodně Kamila Borovská. V židovských scénách exceluje na menších plochách František Dvořák, Libor Zavislan a vkusným humorem zejména Bronislav Kotiš. Jako stvořená je pro Jiřího Untermüllera úloha četnického kapitána.
    Závěrečná Nikolova píseň „Až jednou červánky, potkáte mamičku, vzkažte, že nepřijdu, po lesním chodníčku…“ vžene slzu do oka nejedné divačky a završuje režijně neokázalé, ale nesmírně divadelně čisté představení.

    Plzeňský deník 22.května
    Foto: Pavel Křivánek

  • Němcová! Trochu nedokreslené obrazy…

    Divadlo Ta Fantastika si za svůj nový titul vybralo trochu překvapivě muzikálové pásmo inspirované životem a dílem Boženy Němcové. Lídr divadla, Lucie Bílá, už několikrát v minulosti prohlásila, že právě osud jedné z nejvýznamnějších českých spisovatelek ji velmi láká. Nyní pro svojí myšlenku získala Jiřího Pokorného, svého manžela Václava Noida Bártu a v neposlední řadě produkci divadla.
    Pokud Lucie Bílá stála za myšlenkou scénického ztvárnění Němcové, duchovním otcem projektu se následně stal Jiří Pokorný. Režisér, jenž je podepsán pod řadou vyjímečných inscenací, je zároveň autorem scénáře, textů i scény. V oblasti hudebního divadla dosud prosluly zejména jeho dvě režie v plzeňské opeře. Kontroverzní Šárka sice málem způsobila diváckou revoltu, daleko hůře si však vedl v případě Ostrčilových Kunálových očí, po nichž už další nabídka ke spolupráci nepřišla. Ani v případě Němcové nelze na jeho práci pohlížet lhostejně, byť zde byl, překvapivě více než v kamenném divadle, svázán konvencí a nejspíš také hrozbou případného komerčního neúspěchu. Opět, stejně jako v případě zmíněných Kunálových očí, oddělil stylově první a druhé jednání. Zatímco úvod představení je mrazivě temný, závěr přináší až kýčovitou barevnost, prezentující se zelenou trávou, švarným myslivcem a křepčící Babičkou, jakoby se zde Pokorný vysmíval dnes módním muzikálovým produkcím.
    Někteří diváci v půlce představení odešli, neboť silné okamžiky často střídala šedivá nuda. Pokud režisér polevil v tempu, nedokázal si vypomoci výtvarným nápadem ponuré scény, ani mimořádně neinvenčním světelným designem. V tomto směru druhé jednání celkově neuvěřitelně dlouhého třiapůlhodinového představení dopadlo výrazně lépe.
    Úvod inscenace patřil prologu se smrtí hlavní protagonistky, která se následně pomocí pohádkové nitě dostává zpět na začátek příběhu. Podobně řeší obvykle začátky svých produkcí například proslulý Michael Kunze, nápad s posmrtným návratem realizoval Rodgers s Hammersteinem v Carouselu už koncem 40.let minulého století. Podobně jako ve zmíněných operách, nejsilněji nakonec působí Pokorného scény v demonstraci útlaku a jisté formy totality. Některé scény, jako „hamletovská“ procházka s lebkou nebo bloumání již zemřelého mrtvolně bledého Hynka po jevišti, vyzněly až groteskně. Hudba Václava Noida Bárty sází zejména na pěvecké kvality představitelů hlavních rolí, očekávaný svěží vítr do českých muzikálových vod ale zásadním způsobem nepřináší. Přestože pár písní určitě zaujme a možná se časem objeví i na sólových albech, skutečný hit, který byste si pobrukovali cestou z divadla, chybí. Skalní fanoušci Lucie Bílé určitě odcházeli z divadla nadšení. Jak jinak – viděli svojí ikonu téměř tři a půl hodiny na jevišti, zpívala jako vždy dobře a velmi obstojně zvládla svůj nelehký part i herecky. Odpustila si obvyklé pomrkávání do hlediště, které by v případě Boženy Němcové působilo krajně nevkusně a vůbec svůj projev k prospěchu věci výrazně ukáznila. Velmi decentně odehrál roli Boženina manžela Němce rovněž pěvecky suverénní Kamil Střihavka. V dalších rolích mužů, dívek a žen se vystřídali Lukáš Kumpricht, Štěpán Bárta, Viktor Dyk, Petr Opava, Václav Renč, Iva Marešová, Michaela Zemánková, Kristýna Leichtová, Jan Battěk a Claudia Monica Gutiérrez.
    Formou představení byli možná mnozí zaskočeni. Čekali nejspíš více vášně, více sentimentu, více barevnosti… a více erotiky. Přestože obrazy inspirované životem Boženy Němcové zůstaly zčásti nedokreslené, vzniklo představení, které si zaslouží vaši pozornost. Už proto, že se divadlo Ta Fantastika snaží jít alternativní cestou. Zda poněkud svérázně pojednaný výklad života a osudu „ženy z pětistovky“ diváky osloví, ukáže čas.

    Divadlo Ta Fantastika, premiéra 12.května 2008, psáno z předpremiéry 11.5.2008
    Němcová! Hudební obrazy inspirované životem Boženy Němcové

    Scénář, texty, scéna a režie: Jiří Pokorný
    Hudba: Václav Noid Bárta
    Kostýmy: Zuzana Štefunková – Rusínová
    Světelný design a animace: Tomáš Mezei
    Plastický svět BN: Martin Aaron Hořínek

    V hlavních rolích Lucie Bílá a Kamil Střihavka nebo Václav Noid Bárta

    Foto: Pavel Hejný

  • Carousel v Plzni

    Muzikáloví příznivci už ví, že za stále populárnějším žánrem se nejezdí jen do Prahy a Brna. Jejich baštou se stává i Plzeň. Bezprostředně po velmi úspěšném nastudování Chicaga se zdejší soubor pustil do příprav dalšího evergreenu – výpravného muzikálu Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina II. Carousel, který, ač to zní neuvěřitelně, stál od své premiéry na Broadwayi v roce 1945 stranou zájmu českých inscenátorů, takže v plzeňském Velkém divadle 1.března zazněl v české premiéře. Většina diváků bude ale zřejmě znát alespoň píseň You’ll never walk alone ze závěru díla, kterou nazpívala řada populárních zpěváků a jež se stala neoficiální světovou fotbalovou hymnou. Zfilmován byl Carousel pouze v roce 1956 /rež. King Henry/, nyní se údajně chystá v Hollywoodu nová verze s Hughem Jackmanem v hlavní roli.
    Inscenace Chicaga a Carouselu mohou divákům přiblížit, jak rychle se muzikálový žánr ve 20. století vyvíjel. Carousel ještě vychází z operetní a operní tradice – už působivá osmiminutová předehra může svým rozsahem směle konkurovat ouverturám operním, druhý pár /Carrie a Enoch Snow/ v mnohém připomíná operetní mladokomické dvojice, rozsáhlá baletní čísla jsou, opět jako v operetě, vystavěná zejména na efekt. Základním stavebním prvkem už se ale stává silný příběh, v tomto případě tragický osud Billyho Bigela, kolotočáře, furianta a volnomyšlenkáře, vycházející z maďarské hry Liliom Ference Molnára. Byť se domnívám, že žánrově bylo předcházející Chicago režisérovi Romanu Meluzínovi bližší, vyrovnal se s odlišnou látkou obdivuhodně. V ose příběhu „láska – nesnáze – smrt – naděje“ se divák lehce orientuje i přes časté časové posuny, scény mají gradující účinek, takže inscenace přes svojí téměř tříhodinovou délku neztrácí ve finále dech. Velkolepým tanečním scénám vtiskl typický rukopis choreograf Jiří Pokorný. Scéna /autorem návrhu je Šimon Caban/, jejíž dominantu tvoří pergola kolotoče na černém horizontu, by dle mého soudu mohla být výpravnější. Působivější je až výtvarné ztvárnění přístavu v druhém dějství. Slušivé, stylově nadčasové kostýmy navrhla Simona Rybáková.
    Absolutorium zaslouží početný orchestr řízený Jiřím Petrdlíkem /alt. Pavel Kantořík/. Už mimořádně zdařilé provedení předehry, které se mi zdá barvitější než na londýnské nahrávce Carouselu z roku 1993, předznamenalo celkově výborný dojem, umocněný brilantní žesťovou sekcí. Zásadní podíl na úspěchu inscenace přisuzuji Michaelu Prostějovskému, který libreto přeložil a přebásnil – ne vždy na české scéně slyšíme překlady logické, výstižné a přitom velmi zpěvné. Jedinou záhadu pro mě představuje počeštění jediného jména, když Enoch Snow je přejmenován na Evžena Snížka…
    Pro klíčovou roli Billyho Bigela se podařilo získat vynikajícího Romana Říčaře j.h.
    /v alternaci posléze vystoupí Radek Štědronský Shejbal/. Světáka nemusí hrát, on jím skutečně je, přitažlivým ve své neurvalosti, přitom cituschopným, přesvědčivým ve všech polohách. Precizní pěvecký i herecký výkon předvedla Michaela Rybicka jako Julie Jordánová, pozdější Billyho žena, v alternaci se můžeme těšit na éterickou operní pěvkyni Annu Klamo. Starosvětského pana Snížka si s chutí zahrál Michal Klamo, jeho ženu Carrie temperamentní a pěvecky spolehlivá Gabriela Miková. Z dalších postav při premiéře zazářili Venuše Dvořáková jako Nettie procítěnou interpretací hlavního songu, Hana Spinethová /majitelka kolotoče Mullinová/, Petr Kukla /grázl Jigger Craigin/ i tanečnice Jarmila Dycková /Luisa/. Jelikož Rodgers s Hemmersteinem rádi svěřovali náročné úlohy dětem – v The Sound of Music herecké, v Carouselu spíš taneční, okouzlili diváky také členové baletní školičky.
    Carousel je dalším úspěchem plzeňského operetního, dnes spíše muzikálového souboru. Nejenže pobaví, ale mnohdy i nejedno oko splaví slzou…

Rolovat nahoru

Pro plnou funkci webu musíte souhlasit s využítím cookies. Více informací

Jako většina internetových stránek i tyto stránky používají cookies. Na základě anonymních dat sledujeme například celkový počet návštěvníků. Pokud nechcete cookies používat nebo pokud chcete, aby internetový prohlížeč použití cookies oznámil, musíte ve svém internetovém prohlížeči vybrat příslušnou volbu. Zablokujete-li všechna cookies, nebudete moci využít některé funkce těchto stránek.

Zavřít