Rubrika: Recenze

  • Koločava

    Muzikál na motivy románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník Koločava z pera Petra Ulrycha a Stanislava Moši doplnil letos vydařenou trojici premiér muzikálového
    a operetního souboru Divadla J.K.Tyla v Plzni o dosud chybějící žánr – muzikálovou baladu. Osobně jsem titul, jenž sklízí velké úspěchy na scéně Městského divadla v Brně, považoval z celé letošní premiérové řady za dramaturgicky nejriskantnější. Přece jen, Plzeň není Brno, které proslulo už předtím Baladou pro banditu a zbojnická tématika na západě Čech nikdy moc netáhla – vzpomeňme, jak zde téměř bez zájmu diváků prošuměl muzikál Na skle malované, který lámal divácké rekordy téměř ve všech českých, slovenských i polských divadlech. Není tu ani cimbálová kapela, takže zbývalo sázet na samotnou kvalitu Koločavy, případně na popularitu sourozenců Ulrychových ze slavných dob plzeňské Porty. A vyplatilo se..!
    Předně – plzeňská Koločava se od brněnské hodně liší. Už prostorem, ve kterém se hraje. Menší scéna Komorního divadla sice trochu omezuje taneční možnosti účinkujících, ale zase nabízí sevřenější prostor, který baladickému žánru spíše prospěl. Režisér Petr Novotný se také obešel bez v Brně důležitých filmových dotáček a vsadil výhradně na divadelní prostředky. Jeden z našich nejzkušenějších muzikálových režisérů dovedl herce k výrazově emotivním výkonům, které zdařile střídal s momenty až groteskními ve výstupech četníků, vesměs komediální charakter se neobával vtisknout ani židovským scénám. Podmanivou
    a zároveň prostou atmosféru Podkarpatské Rusi jednoduchým způsobem podtrhává scéna Ivo Žídka, jejíž dominantu tvoří šikmina se siluetou stromu a modrý horizont, stejně jako mimořádně působivý světelný design. Kostýmy, které navrhl Roman Šolc, plně korespondují s dobou i místem děje. Choreografie Zuzany Krištofové – Kolářové je snad až příliš nenápadná, ale možná i zde platí, že méně je někdy více, neboť sklouznutí k podobě jakéhosi folklórního festivalu by odporovalo celkové režijní koncepci.
    Hudebně muzikál vychází z alba Petra Ulrycha Nikola Šuhaj loupežník z roku 1974, které autor pro divadelní verzi doplnil o další písně a propojovací melodie. Nabízí ojedinělou syntézu rocku, popu, bigbeatu a židovské písně, s jasně dominující melodikou východního folklóru, kde společně s cimbálem a smyčci do instrumentace zásadním způsobem promlouvá i saxofon, kytara a bicí. Citlivé nastudování dirigentem Jiřím Petrdlíkem a soustředěné vedení kapely houslistkou během představení opět dokazuje, jak nezastupitelnou úlohu má živá hudba v divadelních produkcích. Překvapivě velké a nesnadné ansámblové plochy se sborem pečlivě nastudovala Kateřina Studentová.
    Pro Stanislavu Fořtovou je role Zpěvačky, která byla napsána přímo pro Hanu Ulrychovou, jistě velkou výzvou. Přestože plzeňská herečka zpívá jinou technikou, k výkonu Ulrychové se velmi přiblížila /v některých okamžicích i zabarvením hlasu/, aniž by se jí snažila napodobovat. Přihlédneme-li k faktu, že klenuté moravské melodie v repertoárovém provozu střídá se skřehotáním ve Zpívání v dešti, zaslouží si o to větší uznání. Méně výrazně po jejím boku působil jinak solidní zpěvák Roman Krebs v úloze dalšího průvodce dějem.
    O to více v titulní roli Nikoly Šuhaje zazářil Petr Kukla. Nejenže obstál herecky, ale překvapivě dobře se sžil s folklórní melodikou, takže Nikola patří spolu s Frederikem v Pirátech z Penzance k jeho parádním rolím. V úloze nezkrotné Eržiky zaujala Martina Placrová, uzavřenější Rózičku interpretovala neméně věrohodně Kamila Borovská. V židovských scénách exceluje na menších plochách František Dvořák, Libor Zavislan a vkusným humorem zejména Bronislav Kotiš. Jako stvořená je pro Jiřího Untermüllera úloha četnického kapitána.
    Závěrečná Nikolova píseň „Až jednou červánky, potkáte mamičku, vzkažte, že nepřijdu, po lesním chodníčku…“ vžene slzu do oka nejedné divačky a završuje režijně neokázalé, ale nesmírně divadelně čisté představení.

    Plzeňský deník 22.května
    Foto: Pavel Křivánek

  • Němcová! Trochu nedokreslené obrazy…

    Divadlo Ta Fantastika si za svůj nový titul vybralo trochu překvapivě muzikálové pásmo inspirované životem a dílem Boženy Němcové. Lídr divadla, Lucie Bílá, už několikrát v minulosti prohlásila, že právě osud jedné z nejvýznamnějších českých spisovatelek ji velmi láká. Nyní pro svojí myšlenku získala Jiřího Pokorného, svého manžela Václava Noida Bártu a v neposlední řadě produkci divadla.
    Pokud Lucie Bílá stála za myšlenkou scénického ztvárnění Němcové, duchovním otcem projektu se následně stal Jiří Pokorný. Režisér, jenž je podepsán pod řadou vyjímečných inscenací, je zároveň autorem scénáře, textů i scény. V oblasti hudebního divadla dosud prosluly zejména jeho dvě režie v plzeňské opeře. Kontroverzní Šárka sice málem způsobila diváckou revoltu, daleko hůře si však vedl v případě Ostrčilových Kunálových očí, po nichž už další nabídka ke spolupráci nepřišla. Ani v případě Němcové nelze na jeho práci pohlížet lhostejně, byť zde byl, překvapivě více než v kamenném divadle, svázán konvencí a nejspíš také hrozbou případného komerčního neúspěchu. Opět, stejně jako v případě zmíněných Kunálových očí, oddělil stylově první a druhé jednání. Zatímco úvod představení je mrazivě temný, závěr přináší až kýčovitou barevnost, prezentující se zelenou trávou, švarným myslivcem a křepčící Babičkou, jakoby se zde Pokorný vysmíval dnes módním muzikálovým produkcím.
    Někteří diváci v půlce představení odešli, neboť silné okamžiky často střídala šedivá nuda. Pokud režisér polevil v tempu, nedokázal si vypomoci výtvarným nápadem ponuré scény, ani mimořádně neinvenčním světelným designem. V tomto směru druhé jednání celkově neuvěřitelně dlouhého třiapůlhodinového představení dopadlo výrazně lépe.
    Úvod inscenace patřil prologu se smrtí hlavní protagonistky, která se následně pomocí pohádkové nitě dostává zpět na začátek příběhu. Podobně řeší obvykle začátky svých produkcí například proslulý Michael Kunze, nápad s posmrtným návratem realizoval Rodgers s Hammersteinem v Carouselu už koncem 40.let minulého století. Podobně jako ve zmíněných operách, nejsilněji nakonec působí Pokorného scény v demonstraci útlaku a jisté formy totality. Některé scény, jako „hamletovská“ procházka s lebkou nebo bloumání již zemřelého mrtvolně bledého Hynka po jevišti, vyzněly až groteskně. Hudba Václava Noida Bárty sází zejména na pěvecké kvality představitelů hlavních rolí, očekávaný svěží vítr do českých muzikálových vod ale zásadním způsobem nepřináší. Přestože pár písní určitě zaujme a možná se časem objeví i na sólových albech, skutečný hit, který byste si pobrukovali cestou z divadla, chybí. Skalní fanoušci Lucie Bílé určitě odcházeli z divadla nadšení. Jak jinak – viděli svojí ikonu téměř tři a půl hodiny na jevišti, zpívala jako vždy dobře a velmi obstojně zvládla svůj nelehký part i herecky. Odpustila si obvyklé pomrkávání do hlediště, které by v případě Boženy Němcové působilo krajně nevkusně a vůbec svůj projev k prospěchu věci výrazně ukáznila. Velmi decentně odehrál roli Boženina manžela Němce rovněž pěvecky suverénní Kamil Střihavka. V dalších rolích mužů, dívek a žen se vystřídali Lukáš Kumpricht, Štěpán Bárta, Viktor Dyk, Petr Opava, Václav Renč, Iva Marešová, Michaela Zemánková, Kristýna Leichtová, Jan Battěk a Claudia Monica Gutiérrez.
    Formou představení byli možná mnozí zaskočeni. Čekali nejspíš více vášně, více sentimentu, více barevnosti… a více erotiky. Přestože obrazy inspirované životem Boženy Němcové zůstaly zčásti nedokreslené, vzniklo představení, které si zaslouží vaši pozornost. Už proto, že se divadlo Ta Fantastika snaží jít alternativní cestou. Zda poněkud svérázně pojednaný výklad života a osudu „ženy z pětistovky“ diváky osloví, ukáže čas.

    Divadlo Ta Fantastika, premiéra 12.května 2008, psáno z předpremiéry 11.5.2008
    Němcová! Hudební obrazy inspirované životem Boženy Němcové

    Scénář, texty, scéna a režie: Jiří Pokorný
    Hudba: Václav Noid Bárta
    Kostýmy: Zuzana Štefunková – Rusínová
    Světelný design a animace: Tomáš Mezei
    Plastický svět BN: Martin Aaron Hořínek

    V hlavních rolích Lucie Bílá a Kamil Střihavka nebo Václav Noid Bárta

    Foto: Pavel Hejný

  • Carousel v Plzni

    Muzikáloví příznivci už ví, že za stále populárnějším žánrem se nejezdí jen do Prahy a Brna. Jejich baštou se stává i Plzeň. Bezprostředně po velmi úspěšném nastudování Chicaga se zdejší soubor pustil do příprav dalšího evergreenu – výpravného muzikálu Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina II. Carousel, který, ač to zní neuvěřitelně, stál od své premiéry na Broadwayi v roce 1945 stranou zájmu českých inscenátorů, takže v plzeňském Velkém divadle 1.března zazněl v české premiéře. Většina diváků bude ale zřejmě znát alespoň píseň You’ll never walk alone ze závěru díla, kterou nazpívala řada populárních zpěváků a jež se stala neoficiální světovou fotbalovou hymnou. Zfilmován byl Carousel pouze v roce 1956 /rež. King Henry/, nyní se údajně chystá v Hollywoodu nová verze s Hughem Jackmanem v hlavní roli.
    Inscenace Chicaga a Carouselu mohou divákům přiblížit, jak rychle se muzikálový žánr ve 20. století vyvíjel. Carousel ještě vychází z operetní a operní tradice – už působivá osmiminutová předehra může svým rozsahem směle konkurovat ouverturám operním, druhý pár /Carrie a Enoch Snow/ v mnohém připomíná operetní mladokomické dvojice, rozsáhlá baletní čísla jsou, opět jako v operetě, vystavěná zejména na efekt. Základním stavebním prvkem už se ale stává silný příběh, v tomto případě tragický osud Billyho Bigela, kolotočáře, furianta a volnomyšlenkáře, vycházející z maďarské hry Liliom Ference Molnára. Byť se domnívám, že žánrově bylo předcházející Chicago režisérovi Romanu Meluzínovi bližší, vyrovnal se s odlišnou látkou obdivuhodně. V ose příběhu „láska – nesnáze – smrt – naděje“ se divák lehce orientuje i přes časté časové posuny, scény mají gradující účinek, takže inscenace přes svojí téměř tříhodinovou délku neztrácí ve finále dech. Velkolepým tanečním scénám vtiskl typický rukopis choreograf Jiří Pokorný. Scéna /autorem návrhu je Šimon Caban/, jejíž dominantu tvoří pergola kolotoče na černém horizontu, by dle mého soudu mohla být výpravnější. Působivější je až výtvarné ztvárnění přístavu v druhém dějství. Slušivé, stylově nadčasové kostýmy navrhla Simona Rybáková.
    Absolutorium zaslouží početný orchestr řízený Jiřím Petrdlíkem /alt. Pavel Kantořík/. Už mimořádně zdařilé provedení předehry, které se mi zdá barvitější než na londýnské nahrávce Carouselu z roku 1993, předznamenalo celkově výborný dojem, umocněný brilantní žesťovou sekcí. Zásadní podíl na úspěchu inscenace přisuzuji Michaelu Prostějovskému, který libreto přeložil a přebásnil – ne vždy na české scéně slyšíme překlady logické, výstižné a přitom velmi zpěvné. Jedinou záhadu pro mě představuje počeštění jediného jména, když Enoch Snow je přejmenován na Evžena Snížka…
    Pro klíčovou roli Billyho Bigela se podařilo získat vynikajícího Romana Říčaře j.h.
    /v alternaci posléze vystoupí Radek Štědronský Shejbal/. Světáka nemusí hrát, on jím skutečně je, přitažlivým ve své neurvalosti, přitom cituschopným, přesvědčivým ve všech polohách. Precizní pěvecký i herecký výkon předvedla Michaela Rybicka jako Julie Jordánová, pozdější Billyho žena, v alternaci se můžeme těšit na éterickou operní pěvkyni Annu Klamo. Starosvětského pana Snížka si s chutí zahrál Michal Klamo, jeho ženu Carrie temperamentní a pěvecky spolehlivá Gabriela Miková. Z dalších postav při premiéře zazářili Venuše Dvořáková jako Nettie procítěnou interpretací hlavního songu, Hana Spinethová /majitelka kolotoče Mullinová/, Petr Kukla /grázl Jigger Craigin/ i tanečnice Jarmila Dycková /Luisa/. Jelikož Rodgers s Hemmersteinem rádi svěřovali náročné úlohy dětem – v The Sound of Music herecké, v Carouselu spíš taneční, okouzlili diváky také členové baletní školičky.
    Carousel je dalším úspěchem plzeňského operetního, dnes spíše muzikálového souboru. Nejenže pobaví, ale mnohdy i nejedno oko splaví slzou…

  • Čachtická paní

    Tanec již dávno nepředstavují jen noblesní figury jakoby vystřižené z vídeňského plesu – mučení nevinných panen, bičování sluhů i pomyslných zrádců, potoky prolité krve
    a řadu další bizardních scén lze spatřit na scéně Komorního divadla v nejnovější inscenaci moderního tanečního muzikálu Čachtická paní z pera autorů Libora Vaculíka, Petra Maláska a Václava Kopty.
    Spíše, než na nesmírně populární taneční muzikál o životě Edith Piaf, nové dílo svou koncepcí navazuje na projekt Lucrezia Borgia, jež autoři realizovali nedávno v pražském Národním divadle. Byť se již v titulní úloze nesetkáme s dublováním ve smyslu zpěvačka – tanečnice a pěvecké i taneční scény mají podobně rozsáhlý prostor, zdá se, že taneční sekvence jsou dějově lépe promyšlené a pěvecký part naopak méně náročný. Muzikál je koncipován tak, že dvě hlavní role /Alžběta Báthory a sluha Ficko/ jsou obsazeny herci – zpěváky, ostatní tanečníky. Tomu odpovídá i hudební stránka produkce. Zatímco hraběnka se sluhou zpívají živě, ostatní party jsou součástí nahrávky.
    Titulní roli alternují dvě představitelky – osvědčená Radka Fišarová a Hana Seidlová z Divadla pod Palmovkou, které byla svěřena sobotní premiéra. Jejím nasazením inscenátoři potvrdili fakt, že hereckou zkušenost staví nad pěvecké nároky. A Hana Seidlová si v úloze krutě bezcitné „Báthoryčky“, jíž skutečně zasáhne jen smrt milovaného koně, vedla famózně. Drobné intonační nepřesnosti jí diváci v rámci strhujícího výkonu jistě odpustili. Neméně skvělý byl i skřet Ficko v podání Zbyňka Frice. Herecké koncerty jsou samozřejmě podpořeny vynikajícími tanečními kreacemi Petra Hose, Zuzany Hradilové, Petry Tolašové, Viktora Gutova a zejména Ivony Jeličové /Eržika Príborská/ i Jana Kadlece, jež si užíval
    i komické momenty v úloze Štefana Nyáryho.
    O velmi sugestivní inscenaci se postarala nejen propracovaná režie a choreografie Libora Vaculíka, ale také působivé výtvarné zpracování /scéna Martin Černý, kostýmy Roman Šolc/ a světelný design. Scénický horor pro otrlejší povahy má šanci stát se další velkou událostí v oblasti tanečně – hudebního žánru.

    PD – KULTURA, duben 2008

    Foto: Pavel Křivánek

  • Chicago

    Do amerického Chicaga, hlavního města zločinu a hříchu, se můžeme vypravit díky světoznámému muzikálu autorského tria John Kander, Fred Ebb a Bob Fosse. Příběh plný násilí, sexu, korupce, ale i humoru a groteskní nadsázky s triumfálním úspěchem v Plzni vůbec poprvé uvedl soubor muzikálu a operety na scéně Komorního divadla.
    Předobraz muzikálu, jako zrcadlo tehdejší moderní doby, vznikl už v polovině 20.let minulého století v podobě soudniček M.D.Watkinsové. Kander a Ebb, úspěšní autoři Kabaretu, Zorby a dalších hitů, jej převedli za pomoci tanečníka a režiséra Fosse do muzikálové podoby o padesát let později. Přestože 936 repríz při premiéře na Broadwayi v roce 1975 nelze považovat za neúspěch, triumf zaznamenal až revival v roce 1996. Renée Zelweeger, Catherine Zeta-Jones a Richard Gere v hlavních rolích zajistili nesmrtelnost také filmové verzi z roku 2002. Mezitím se Chicago rychle rozletělo do světa. Kuriozitou je, že v Čechách se objevilo na scéně pražského Divadla ABC pouhé tři roky po světové premiéře! Plzeňané si však na show vražedkyň Velmy Kellyové a Roxie Hartové museli počkat dalších téměř třicet let.
    Režisér a zároveň šéf souboru Roman Meluzín získal cenný skalp – za pomoci dobře zvoleného týmu dokázal, že jeho soubor umí v muzikálové branži konkurovat nejpřednějším českým produkcím. Byť nakonec nevyšlo hostování Lucie Vondráčkové
    a Romana Vojtka, divák není pranic ochuzen. Chicago není sociologickou studií– autoři se příliš nezatěžovali vykreslením drsného světa ženské věznice a určitý psychologický přesah má jen výstup Amose v písni Mistr Celofán. Chicago je show, efektní revue, groteska hraná
    i tančená ve zběsilém tempu. A režie nedopřává publiku oddechu – jedna brilantní scéna střídá druhou, ať je to pověstné Tango, Dáme fleka všem či výborně vystavěný výstup Velmy v závěru prvního jednání… A co teprve choreografie Pavla Strouhala! Známý stepař
    a vyhledávaný choreograf /např. muzikály Cats a Jack Rozparovač/ dokázal titulu, jež je postaven právě na efektu tanečních čísel, dát dynamiku, strhující spád a pohybovou přesnost, která tuzemským souborům není vždy vlastní.
    Scénu i kostýmy navrhla Lucie Loosová. Z výtvarného hlediska dominují atraktivní kostýmy, neboť scénograficky je Chicago poměrně nenáročné – téměř celý děj se odehrává ve věznici a většina inscenací bývá řešena podobně, včetně zmíněné verze filmové.
    O znamenité hudební provedení se postarali dirigenti Martin Kumžák a Pavel Kantořík, který řídil sobotní premiéru. Zvuk orchestru je krásně plný a dynamicky vyvážený. Úspěšně se prezentovali i dva noví členové inscenačního týmu – dramaturg Patrick Fridrichovský
    a populární subreta Michaela Rybicka, jež se narychlo ujala nastudování sborů.
    Zuzana Krištofová-Kolářová jako Velma Kellyová a Michaela Badinková /Roxie Hartová/ předvedly výkony, za něž by se nemusela stydět mnohá evropská produkce. Výborně tančí, jsou pohledné, temperamentní a bravurně sezpívané. Neméně dobrá je Stanislava Fořtová v úloze vychytralé Mámy Mortonové a Bronislav Kotiš jako mazaný, trochu fanfarónský advokát Billy Flynn. Bezbranného, uťáplého manžela Amose Harta věrohodně ztvárňuje Jan Kaštovský. Za velký klad považuji, že se také role v company podařilo obsadit pěticí atraktivních a tanečně i pěvecky disponovaných „vražedkyň“, ať už je to Kristina Kloubková, Kateřina Šildová, Veronika Veselá, Betka Stanková nebo Saša Malínská. Celým muzikálem provází konferenciér v podání Jiřího Untermüllera.
    Plzeňské Chicago představuje podívanou v tom nejlepším slova smyslu. Je to show, kterou divácký úspěch nemůže minout.

    Plzeňský deník 6.12.2007

    Foto: Pavel Křivánek

  • Zvuky džungle burácí z jeviště Komorního divadla

    Dlouho očekávanou novinku, Knihu džungle na motivy povídek Rudyarda Kiplinga od autorů Radka Balaše a Ondřeje Brouska, uvedl v premiéře na scéně Komorního divadla soubor muzikálu a operety Divadla J.K.Tyla v Plzni.
    Světoznámý příběh o chlapci vychovávaném vlčí smečkou je i na našich jevištích častým hostem, vedle činoherních inscenací s úspěchem nastudovalo Národní divadlo v Praze balet Mauglí. Najít v dnešní „přemuzikálované“ době vhodnou předlohu pro nové dílo, bývá předpokladem pozdějšího úspěchu. Kniha džunglí se zdá k adaptaci vhodná, neboť kde jinde hledat ideální souznění pohybu a zvuků, než v indické přírodě? Další výhodou předkládaného příběhu je jeho absolutní nadčasovost. Tvůrce projektu, autor libreta, režisér
    i choreograf Radek Balaš se soustředil především na osobnost Mauglího a emoce okolního života. Ve svém vyprávění ostře vykreslil jednotlivé archetypy postav /zvířat/ s využitím typické kiplingovské symboliky. Jeho režie překypuje obrazotvorností, jako choreograf vnesl do inscenace nejen atraktivní taneční a akrobatické prvky, ale hlavně pohybovou přesnost, která často plzeňským produkcím chyběla. Snad jediná výtka může směřovat ke snaze
    o pojmenování až přílišného množství lidských instinktů, jež způsobuje drobení dějové linky. Rozhodně však Radek Balaš patří v kontextu české muzikálové scény k nejvýraznějším osobnostem a směle jej můžeme přiřadit k současným nejvýznamnějším muzikálovým režisérům – k Petru Novotnému, Jozefu Bednárikovi či Jánu Ďurovčíkovi.
    Hudba hraje v nové inscenaci klíčovou úlohu. Herec a skladatel Ondřej Brousek vytvořil pestrou směsici melodií, z nichž některé vychází z původní muzikálové tradice 30.
    a 40. let, další navozují atmosféru skladeb Voskovce a Ježka, jiné se rozbíhají až k nejmodernějším formám rapu a hop-hopu. Melodie spíše navozují konkrétní situaci či charakteristiku postavy, určitý sjednocující prvek, známý třeba z autorské dílny Sylvestera Levaye nebo Jima Steinmana, jim ale chybí. Oba autoři se zjevně snažili o využití všech dostupných muzikálových prostředků, zvukově orchestraci doplnila řada zajímavých efektů. Obrovskou energii přenesl na celý orchestr populární hudebník Martin Kumžák, střídající se za dirigentským pultem s Pavlem Kantoříkem. Dále se na hudebním nastudování podílel sám skladatel spolu s muzikantem Janem Kučerou, sbory nastudovala Eva Skalová. Více než zdařilá je vizuální stránka představení – jen lehce „zvířecí“ kostýmy Jolany
    Izbické – Schofield a tajemná, barevně mystická scéna Lucie Loosové.
    Během představení jsme svědky mnoha obdivuhodných hereckých i tanečních výkonů. Ideálním představitelem Mauglího je pohybově výborně disponovaný Jan Kaštovský, který v přesné stylizaci zvládá vývoj „člověčího žabáčka“ od batolete až po dospělého muže
    a zároveň dokáže bravurně vybalancovat komediální i vážné polohy role. Mimořádně skvělý je také Bronislav Kotiš jako rozumný a zároveň hravý medvěd Bálú. Jednou z nejvýraznějších postav jeviště byl i František Dvořák v úloze prvotního slona Thá, jež svým laskavým projevem a moudrostí zklidňuje chaos v džungli vždy v pravý čas. S podobným citem hraje vlčici Rákšasí Stanislava Fořtová a pardála Baghíru Michal Slaný i Zdeněk Vesecký, přesvědčivým Akélou je nadějný mladý sólista Petr Kukla. Zlo v džungli představuje tygr Šér Chán v podání Jiřího Untermüllera spolu s šakaly, v které se střídavě proměňují Miro Nosek
    a Martin Bačkovský. O svéráznou opičí show se stará mediálně známý Vlastimil Korec /opičí král Hanuman/ se svým DJ /Filip Gröger/.
    Kniha Džungle je zajímavým pokusem o moderní muzikál pro celou rodinu. Snad přivede do divadla i mladší generaci diváků.

    Plzeňský deník 2.5.2007

    Foto: Pavel Křivánek

Scroll Up

Pro plnou funkci webu musíte souhlasit s využítím cookies. Více informací

Jako většina internetových stránek i tyto stránky používají cookies. Na základě anonymních dat sledujeme například celkový počet návštěvníků. Pokud nechcete cookies používat nebo pokud chcete, aby internetový prohlížeč použití cookies oznámil, musíte ve svém internetovém prohlížeči vybrat příslušnou volbu. Zablokujete-li všechna cookies, nebudete moci využít některé funkce těchto stránek.

Zavřít