Carmen jako broadwayská show

říj 3, 17:35

Praha je od 90.let plná muzikálů. Snad nikdy ale ještě nebyla premiéra tak netrpělivě očekávaná, jako v případě Carmen. Produkce rafinovaně od počáteční myšlenky zahalila projekt rouškou jakéhosi TAJEMSTVÍ, díky němuž držela v šachu diváky, fandy i novináře až do premiéry. Rušené tiskové konference, postupně dávkované obsazení, tajemno kolem sólistických smluv i tvůrčího týmu, omezený počet fotografií… A k tomu světový autor premiérově v Praze, americký režisér v Čechách, špičkový domácí choreograf či maďarská výtvarnice. Navrch neplánovaný rozchod Lucie Bílé a Noida a raritní koprodukce subvencované a privátní divadelní scény. Všichni tušili, že tohle by mohlo být NĚCO.
2.října jsme konečně usedli v 19 hodin do karlínských křesel a show mohla začít. O tom, kdo z účinkujících vystoupí během první premiéry, nebylo téměř pochyb – samozřejmě Lucie Bílá jako hlavní hvězda v titulní roli CARMEN, Dasha jako KATARÍNA /alternuje Markéta Poulíčková/, Václav Noid Bárta GARCÍA /alt.Martin Pošta/, Robert Jícha JOSÉ /alt. Peter Strenáčik/ a Jiří Korn STAROSTA /alt.Josef Štágr/. V dalších významných rolích jsme ve čtvrtek viděli Lukáše Kumprichta /Zuniga/, Athinu Langoskou /Vědma/, Pavlu Břínkovou /teta Inéz/, Ivo Hrbáče /Inmar/ nebo Jana Urbana /Vyvolávač/.
Představovat poučenému publiku hudebního skladatele Franka Wildhorna je nejspíš zbytečné. Je autorem mnoha úspěšných muzikálů, např. Jekyll a Hyde, The Civil War, The Scarlet Pimpernel nebo Dracula. Jeho písně má v repertoáru mnohá hvězda pop music. Podobně jako v případě předchozích muzikálů, i Carmen je směsicí populární, rockové, ale i „filmové“ hudby. Hlavní inspirací jsou tentokrát pochopitelně španělské a latinsko-americké rytmy. Je zřejmé, že autor velmi často přizpůsobil hudební styl hercům přímo na tělo – zatímco například party pro Noida a Martina Poštu jsou střiženy povětšinou rockově, Carmen je nositelkou velkých klasicko-muzikálových písní a v partituře tety Inéz lze vystopovat předobraz operetního kupletu. Charakteristickým znakem hudební složky Carmen je velmi obratná práce s motivy. Snad každý také očekával, zda se v díle objeví i melodie, která by jednoznačně avizovala nový hit, jakých má stejnojmenná operní předchůdkyně hned několik /habanera Carmen, árie Escamilla nebo Josého finále/. I v tomhle ohledu má muzikál slušně“zaděláno“, přinejmenším písněmi Viva Amor, Svatá Terezo, Jde vo kejhák a Kéž sílu mám.
Autoři si nepřáli srovnání „své“ Carmen s tou původní a předem upozorňovali, že se jedná o příběh jen Carmen inspirovaný, jakožto symbolem ženství /libreto Norman Allen, zpěvní texty Jack Murphy, česká verze Adam Novák/. Bohužel, dle mého soudu stavbě příběhu poněkud chybí autentické napětí a větší „tah na branku“, v kterém /a to se upřímně pokouším nesrovnávat/, opera jednoznačně vede. Mám dojem, jakoby muzikálová Carmen hledala inspiraci nejen ve své operní jmenovkyni poněkud převrácené naruby, ale velmi výrazně také v Leoncavallových Komediantech /téma cirkusácké vášně a žárlivosti/ a hudebně a scénicky i ve Smetanově Prodané nevěstě /příjezd komediantů/. Vše, co už tady jednou bylo, je pouze řešeno velkoryseji a nákladněji. Pojetí režiséra Gabriela Barreho se naprosto jednoznačně přiklonilo k typicky broadwayské show, založené spíš na velmi efektní a propracované choreografii /Pavel Strouhal/ a bombastických scénických efektech, než na hereckém ztvárnění příběhu. Tomu odpovídal i samotný výběr interpretů, kteří pro hlavní role až na výjimky vzešli z řad zpěváků pop-music, bohužel bez dostatečné herecké průpravy a praxe. Místo kompaktních strhujících výkonů jsme tak až příliš často viděli spíš koncertní výstupy jednotlivců se všemi jejich manýry, kdy si člověk rázem uvědomil, proč Karel Gott dosud odmítl všechny divadelní nabídky. Je nepřípustné, aby umírající Carmen pomrkávala do hlediště a jedna z vystupujících v dějově vypjatých momentech procházela uličkou a dávala divákům pohladit hada! Od nečeského režiséra jsem očekával větší smysl pro detail a disciplínu.
Jak už bylo mnohokrát napsáno, Frank Wildhorn si pro titulní roli původně vyhlédl Terezu Duchkovou, která posléze přerušila své divadelní aktivity. Produkce pro něho objevila Lucii Bílou, která se typově zdá být prototypem ohnivé Carmen. Lucie samozřejmě výborně zpívá, ale to se od mnohonásobné „slavice“ očekává už jaksi automaticky. Obrovský kus práce odvedla na choreografii a pohybu vůbec, zřejmě největší, jaký kdy vůbec. V herecké rovině má však stále ještě prostor k větší přesvědčivosti, která se zdála v jejím případě v Johance a Lorraine zatím silnější. Protikladem Carmen je Katarína, zdánlivě nenápadná dívka /v opeře Micaela/, povětšinou obsazovaná odlišným typem /plavovláskou/. Dasha, možná až příliš podobná Carmen, kterou má dokonce rovněž nastudovanou, však uspěla a nárokům svého partu nezůstala mnoho dlužná, byť pro motlitbu „Svatá Terezo“ a prostor Karlínské scény bych si představoval větší hlas.
Jedním ze sólistů, kteří roli zvládli herecky i pěvecky, byl Robert Jícha jako José. V nasazení zdárně konkuroval Lucii Bílé a dokázal zúročit i své činoherní a dabingové zkušenosti. Osobně pro mě byl velkým překvapením i výkon kontroverzního Václava Noida Bárty, kterým rázně uťal zákulisní šuškandu o jisté protekci a velkém karlínském maléru… Pravda, na West End to zatím není, ale česká muzikálová scéna pamatuje daleko větší omyly.
Jiří Korn je jistotou muzikálových produkcí, což prokázal i tentokrát, v roli trochu menší než obvykle. Je to jeden z českých zpěváků a herců, o němž jsem přesvědčen, že mohl udělat divadelní kariéru minimálně v evropském měřítku, pokud by k nám muzikál na komerční bázi zamířil o dvacet let dřív. Podobně přesvědčivý byl i Zuniga Lukáše Kumprichta. Pokud jsou zmínění představitelé hlavních rolí hlavně talentovanými zpěváky, o to více vyniklo herectví Pavly Břínkové v úloze tety Inéz, ale také Oldřicha Krále, na velmi malé ploše Kněze. Obdiv zasloužil i nosný hlas Vědmy v podání Athiny Langoské.
Ozdobou a silnou stránkou pražského nastudování Carmen je soustředěný výkon živého a početného karlínského orchestru, který k téměř příkladnému provedení dovedl dirigent Ota Balage, s nímž se během repríz bude střídat Kryštof Marek.
Carmen, jakožto snad nejočekávanější letošní projekt, nabízí mnohé – v prvé řadě rodinnou SHOW, monstrózní scénu, na které je stále na co se dívat /Andrea Bartha/, pestrobarevné atraktivní kostýmy /táž výtvarnice/, velkolepé triky, odvážné akrobatické prvky, skvělou choreografii a chytlavé melodie osvědčeného autora. Co jí zatím chybí, jsou detailněji propracované herecké výkony a „FÓR“, který by ani v příběhu s tragickým vyústěním neměl chybět.

Foto: Josef Hrubý

napsal: Vítězslav Sladký

Komentáře jsou uzavřeny

Sdílet na Facebooku