Brněnské Ptákoviny podle Aristofana jsou panoptikem současnosti

dub 27, 10:49

„Čo budeme robiť, keď už nebude z koho robiť si srandu..?“ Takto se ptal v roce 1990 slovenský herec Julius Satinský. Dvojice L+S měla s komunistickým režimem věčné problémy, protože si právě z absurdních režimních reálií dělala ustavičně tu srandu, které se říká inteligentní humor (na rozdíl od humoru komunálního, který dělá jenom jednoduché vtípky na instalatéra, který se živí melouchy…) Ono: „Čo budeme robiť“ se mi zažralo pod kůži a vzpomenu si na Julka Satinského vždy, když se setkám v médiích s nějakým absurdním činem jakéhosi potentáta. On totiž mamon, pletichářství, úplatkářství a všechny další dimenze zneužívání politického postavení nevymizely. Pravda, trochu změnily tvář, ale jsou to atributy bohužel věčné. Od doby Aristofanovy přes tu Reabelaisovu, Moliérovu, Voltairovu satiru po našeho Borovského, Haška, až po dobu současnou, kde v tradici V+W pokračovali třeba L+S nebo S+Š (Suchého protest song Proti všemu protivnýmu byl ve své době cosi neuvěřitelně odvážného a srandovního).

Ptákoviny podle Aristofana poprvé režíroval Stanislav Moša v pražském Národním divadle v roce 1989. Tam se také dal poprvé dohromady s muzikantem Zdenkem Mertou, se kterým potom nastartovali veleúspěšnou spolupráci na mnoha dalších muzikálových dílech. Tam se také setkal s Jiřím Žáčkem, s básníkem, který byl přizván ke spolupráci tehdejším ředitelem ND Milanem Lukešem. A byla to šťastná volba, šťastná spolupráce.

Ptákoviny se nejednou na našich scénách realizovaly, v různých textových verzích. Ale až hravý básník Jiří Žáček jim dal tu správnou satirickou příchuť, jednoduchou srozumitelnou mluvu, vždy plnou vtipné obraznosti. Žáček je zvláštním českým fenoménem. Je čten i v době totálního nečtení básní. A nejenom jako autor pro děti, i když v této oblasti jeho tvorba převládá. Je mistrem aforismů, epigramů, vtipných sdělení, tedy je pro satiru vlastně předurčen.
Když se režim „budovatelů nových zítřků“ zhroutil, kdekdo byl přesvědčen (nejenom Satinský), že nebude z čeho si dělat srandu. Přesněji – že nebude proti komu jí dělat. Protože satira je vždy proti něčemu a to něco satiru pohlavkuje a tím je to ještě legračnější. Je to takový smích přes slzy. Nebo nejdřív smích a pak slzy. Jan Werich v rozhlasových rozhovorech z roku 1978 citoval Brechta – „prý je nešťastná krajina, která nemá své blázny a ještě nešťastnější ta, které je potřebuje.“ A nebyl by to Werich, kdyby v té době nedodal, že Československo má akutní nedostatek bláznů… On to vždycky dokázal říct tak, aby hlídači ideologie byli nejistí a nevěděli, zda kritizuje nebo chválí. A to bylo také kouzlo kritického humoru, žijícího v totalitním režimu.
Atribut zakázané kritiky vymizel, satira však nikoliv. Smějeme se mnohem svobodněji, už se neohlížíme po publiku, zda tam nesedí někdo, kdo si vše usilovně zapisuje a snad si poznamenává nejenom texty, ale i lidi, kteří se smějí. To tedy nehrozí. Ale satira má živnou půdu stále, a v současnosti snad více, než kdykoliv předtím.

Stanislav Moša v krásném a přehledném bulletinu k brněnské inscenaci přiznává, že hned po sametové revoluci ho Merta přemlouval, aby se pustili v Brně do Ptákovin, on však váhal, zda ta křehká demokracie snese takovou „atomovku“. Ovšem dnes (rád zacituji doslovně) „…existujeme v čase, kdy vládne omezenost bez fantazie, panuje nedostatek tolerance, pěstují se teorie, které se vymknuly kontrole, jsme oblbováni prázdnou rétorikou, uchvatitelé moci mají jako jediní patent na pravdu a při tom podporují pouze a jedině zkostnatělý systém.“ Ach jo, určitě ani Moša v roce 1990 netušil, jak ostře budeme naladěni na mocenské struktury současnosti. Ono to má vždy stejný algoritmus, jisté dimenze dějin se opakují, a s tím se po sametové euforii jaksi nepočítalo. Opět dám raději slovo režiséru Mošovi: „Demokracie je zneužitelná, zvláště v naší banánové republice, protože nám nikdo včas nepřipomněl, že je třeba ji bránit před demagogy a mafiány. A dokonce i před jejími vlajkonoši. I kdyby moc nekorumpovala, dokáže člověka zblbnout natolik, že se začne považovat za génia, kterému ostatní nesahají ani po kotníky.“
I proto má satira dnes své místo na jevišti. Proto je dobré smát se těm Aristofanovým postavám a smát se i sami sobě. Protože smích očišťuje.

Věnujme se konečně samotné inscenaci na Hudební scéně Městského divadla v Brně. Je to divadlo, které mluví, tancuje a zpívá, navíc ještě ve verších. Čili podle kategorizace pana doktora Osolsobě by to mohl být muzikál. Ale autoři takový podtitul dílu nedali. Je to hudební divadlo, s osmnáctičlenným orchestrem, s výbornou vtipnou hudbou Zdenka Merty, s tanečními scénami, ale je to především satirická inscenace. Inscenace s nadhledem. Chybí ji sentiment muzikálu (Oklahoma), jeho komično (Hello, Dolly) či tragično rozuzlení (West Side Story). Je to podívaná plná humorných metafor a moudrosti, která tu satirickou srandu vždy doprovází.

Německý scénograf Christopher Weyers, se kterým Moša spolupracoval už na muzikálu Bídníci, vytvořil pro Ptákoviny opravdu praktickou jednoduchou scénu. Choreografie Anety Majerové vycházela z Mošovy poetiky lidí – ptáků, čemuž účinně dopomohly kostýmy. Andrea Kučerová nenavrhla ony okřídlené postavy, jaké se v Aristofanových Ptácích většinou objevují. Ptáci se tentokrát projevují především brilantním pohybem, kterému dává kostým volnost.
A jsme u herectví. Vysloveně jsem cítil, jakou dělaly postavy ptáků hercům radost. Viděl jsem jenom jedno obsazení (hodně postav je alternovaných), ale kreace Karla Mišurce (Dudek), Jána Jackuliaka (Sup), Terezy Martinkové (Koňadra) nebo Slepice Zdeny Herfortové byly proste vynikající. Paní Herfortová svou roli rozběhla v infarktovém tempu, čímž mnoha divákům možná přivodila nebezpečí infarktu, zapříčiněného záchvaty smíchu. Také další obyvatelé ptačí říše byli rozkošní svým rozhýbáním a onomatopoickým ozvučením postav: Havran Lukáše Vlčka, Blboun nejapný Vojtěcha Blahuty, Jedličkové Vrána nebo Novotného Pštros. Kosice Kateřiny Krejčové a Plameňák Gabriely Karmazínové… a to jsem určitě na někoho zapomněl, omlouvám se. Celá ptačí říše byla fajn. Rozradostněná pohybem na scéně, tou všudypřítomnou srandou.

Také postavy lidí či bohů byly nádherné. Primabrachos Martina Havelky a Doufalion Tomáše Saghera, to byly prototypy človíčků, kterých se zmocnila nemoc z moci. Nebo Prométheus Jana Apolenáře, Héraklés Viktrora Skály (který byl také inspektorem či lobistou). Všechen ten pestrý kaleidoskop antických hrdinů, starých tuším 2400 let, to bylo panoptikum našich součastníků, to jsme byli my. A v tom je nejvyšší hodnota díla.
V socialistických úvodech k televizním inscenacím se vždy říkalo, že hra nastavuje křivé zrcadlo, třeba buržoazním přežitkům nebo kapitalistické zkaženosti. Nikdy jsem nechápal, proč to „křivé“ zrcadlo. Proč ne normální. Protože to tak většinou je a bylo. I Ptákoviny podle Aristofana dnes nastavují zrcadlo. Takové obyčejné, ve kterém se můžeme vidět. My všichni. Ti co chtějí ostatním vládnout i ti, co po sobě dobrovolně a z blbosti nechají šlapat.

Blížíme se k svobodným volbám. Tato inscenace Ptákovin určitě nebyla míněna jako předvolební příspěvek. Její satira je nad všemi volbami a navíc, dramaturgický plán se většinou nemění tak nakvap, jako se měnily svrhnutím vlády a rozhodnutím Ústavního soudu volební termíny. Zajímavé – divadlo je stabilnější institucí, než stát. Ale ono zrcadlo nám, voličům, přece jen Ptákoviny nastavují. Budeme se chovat jako ti pitomci z ptačí říše? Nemáme náhodou o něco větší mozky než ptáci? Neměli bychom ty mozky konečně začít používat?
To je také odkaz Ptákovin podle Aristofana. A patří za to dík všem, kteří se na nich podíleli.

Foto: Tino Kratochvil

napsal: Peter Stoličný

Klíčová slova k článku: městské divadlo brno, ptákoviny podle aristofana, stanislav moša