Baron Prášil: Písničkááál pro celou rodinu. A proč ne…

úno 26, 18:18

Tak velký mediální humbuk pražská muzikálová scéna od premiéry Carmen v Karlíně nezažila. Několik tiskových konferencí, výstava kostýmů, poloveřejné fotografování do divadelního programu, nespočet billboardů, Karel Gott i Jiří Paroubek v hledišti – i to je muzikál Baron Prášil, který v slavnostní premiéře předvedli herci a inscenátoři prvním divákům ve čtvrtek 25. února na scéně Divadla Hybernia.
„Bude to nevídaná multimediální show plná moderních efektů,“ sliboval producent Oldřich Lichtenberg. Svůj slib splnil.
„Melodie veselé, láskyplné, smutné i dramatické jsem psal opravdu s láskou a snad se budou divákům líbit,“ doufal před premiérou hitmaker Zdeněk Barták. A líbily se!
„Bude to syntetické hudební divadlo, jaké známe ze zahraniční muzikálové scény,“ tvrdil režisér Filip Renč. Bohužel nebylo. Ale začněme pěkně popořádku.

S myšlenkou na pohádkový muzikál přišel Oldřich Lichtenberg před třemi lety. A nutno uznat – nápad je to výborný. Muzikál pro celou rodinu, který dá konečně na chvíli zapomenout na všechny ty krváky podle Shakespeara a nabídne divákům to, po čem ve svých nelehkých životech občas zatouží: Trochu nadhledu, občerstvení a odpočinku od všedních starostí, s pozvánkou na alespoň dvouhodinový výlet do světa fantazie. Vždyť snad proto se muzikálovému divadlu obecně říká hudebně – zábavné… Ovšem dělat zábavu tak, aby byla vkusná a ještě zároveň bavila děti i dospělé, je nesmírně těžké. V oblasti muzikálu se to povedlo několika světovým velikánům (učebnicovým příkladem takové rodinné show je například Mary Poppins), u nás v minulosti Karlovi Svobodovi s Nocí na Karlštejně, za velmi zdařilý pokus poslední doby pak považuji muzikálovou Sněhurku, kterou uvádí Městské divadlo Brno.

Baron Prášil coby hudební komedie skýtá poměrně atraktivní látku, kterou zpracoval libretista Petr Markov, mimo jiné spoluautor jednoho z nejúspěšnějších muzikálů 80. let Zvonokosy. Markov je textařem i scénáristou zkušeným, jeho libreta nepostrádají určitou jazykovou vyspělost i smysl pro hudební frázování. V případě Barona Prášila vycházel ze slavné knihy G.A. Bürgera, ale nechal se zajisté inspirovat i neméně slavným filmem Karla Zemana. Do svého příběhu připsal postavy Nomena a Omena a celé zpracování založil na myšlence, že součástí Baronových výletů do světa fantazie jsou i ostatní aktéři děje (například jeho správce Wilcox se postupně proměňuje v sultána, boha Vulkána a další figury). Muzikál začíná Prášilovým příletem na dělové kouli na ples v petrohradské Ermitáži v roce 1810. Následně se přesouváme do současnosti. Majitel malého newyorského penzionku, zvaný Baron Prášil, vypráví společnosti svá dobrodružství, která zažil v minulých životech. K jeho posluchačům patří nejen zaměstnanci penzionu – půvabná servírka Patricie, její věčný obdivovatel Frank, pokojská Gita či proradný správce Wilcox s manželkou Evelínou, ale i dva doktoři – notář Omen a psychiatr Nomen, pozvaní Wilcoxem, aby majitele hotýlku zbavili svéprávnosti a zrušili jeho závěť, která stojí správci v cestě k majetku. Vždyť tenhle samozvaný Baron je vlastně blázen…

Skladatel Zdeněk Barták nový muzikál opatřil celou řadou chytlavých písniček, přičemž v řadě z nich nalézáme typické prvky filmové hudby. Parafrázuje obratně i známé hudební motivy, které hledá nejen v hitu skupiny ABBA Money, money, money (Prachy, prachy), ale například také v až zlidovělém nápěvu námořnické písně. Většina hudebních čísel nepostrádá efektní kantilénovou melodiku a hned několik z nich se může prosadit i v českých hitparádách. Mimo zmíněné písně Prachy, prachy jsou to určitě dvě skladby titulního hrdiny To jsem já a Na křídlech fantazie či Frankovo vyznání Patricie. O hudební aranžmá se postaral Daniel Barták společně s Ivanem Zelenkou, zpěvní party s herci nastudoval známý hudební pedagog Eduard Klezla.

Práce Filipa Renče se v režijním pojetí opírá o projekce a filmové i kaskadérské triky, které jsou základním stavebním kamenem celé inscenace. Bez nich by představení nemohlo fungovat, respektive zbylo by z něj velmi málo. Přesto je tzv. mapping doplněn o tradiční scénickou stavbu Šimona Cabana, která prostřednictvím točny nabízí dva pohledy na interiér a exteriér Baronova penzionu. Opravdu velkolepé a nákladné kostýmy pochází z dílny momentálně nejžádanějšího muzikálového kostýmního návrháře Romana Šolce.

Premiérové obsazení 25. února 2010 v 19 hodin:
Baron Prášil: Daniel Hůlka
Wilcox: Jiří Langmajer
Frank: Roman Vojtek
Patricie: Zdenka Trvalcová
Evelína: Kateřina Brožová
Nomen: Zdeněk Izer
Omen: Vlastimil Zavřel
Gita: Markéta Procházková

Jak jsem s povzdechnutím konstatoval v úvodu, přes příslib syntetického divadla a brilantních tanečních výkonů jsme se zázraku v podobě „divadla, které mluví, zpívá a tančí“ nedočkali. Opět, pokolikáté už, se ukázalo, že nejen Broadway a West End, ale také muzikálová Vídeň, Budapešť i Brno jsou od Prahy na hony vzdálené. Že všechny ty práškami vyhnané celebrity z řad hvězdiček pop music, televizních seriálů i pěveckých estrád na tak náročný žánr, jakým muzikál je, prostě nestačí a zvládají většinou jen jednu, v lepším případě dvě z výše uvedených složek. Ano, Daniel Hůlka je skvělý zpěvák, ale přes všechny ty přísliby by bylo opravdu lepší, kdyby se o tanec nepokoušel, Jiří Langmajer je bezesporu dobrým hercem, ale nedělejme z něj zpěváka, Pitkin s Izerem nebo Pešákem jsou brilantními komiky, ale spíš ve vlastních show a tak bych mohl pokračovat. K mimickým hereckým detailům se ze svého místa ve 33. řadě vyjadřovat nemohu… V choreografii Kristiny Kloubkové jako obvykle dominuje company s bohatým zastoupením tanečníků a tanečnic. V celém premiérovém obsazení jsem pak našel jedinou komplexní muzikálovou osobnost, a tou byl Roman Vojtek.

Daniela Hůlku zastihl Baron Prášil v optimální formě a premiérové obsazení si jistě zasloužil. Jeho písně patřily k ozdobě celé inscenace, ať už to byl efektní první vstup, snové vyprávění nebo pěvecky impozantní finále. V mluvených pasážích jeho hlas zní až překvapivě měkce, trochu nesměle, a jak jsem již patrně v rozporu s choreografkou naznačil, patří podle mého názoru mezi zpěváky, kterým by se měl tanec z moci úřední zakázat. Svou první komickou roli si náležitě užil, ač jeho parketou budou zřejmě i nadále různí padouši, k nimž ho zjev i hlasové zabarvení předurčují.
Prohnaného správce Wilcoxe hrál ve čtvrtek Jiří Langmajer. Ten v různých záporných rolích prochází představením podobně, jako Lindorf, Coppélius, Miracle a Dappertutto z Hoffmanových povídek. V činoherních polohách je nepřekonatelný, kouzlí s hlasem a pohybuje se v roli velmi přirozeně, ovšem pěvecky na ní nestačí. Ač nemám rád termín „herecké zpívání“, zde sedí jako ulitý. Alternující Tomáš Trapl bude bezpochyby muzikálově daleko všestrannější. Wilcoxovu manželku Evelínu ztvárnila během premiéry na solidní úrovni Kateřina Brožová, kterou už jsem viděl v Sugar, Bídnících, Noci na Karlštejně a Jekyllovi a vždy mi vadilo, že bohužel energii, kterou vyzařuje z filmového plátna a televizní obrazovky, nedokáže předávat z jeviště, kde působí poněkud mdle.

Společně s Danem Hůlkou byl jednoznačně hvězdou premiérového obsazení muzikálový herec Roman Vojtek (Frank). Může se pochlubit dobře znějícím tenorem, velmi slušným činoherectvím a na místní poměry až neobvyklými tanečními schopnostmi. Jen více takových Vojtků! Zprvu nedobytnou Patricii, čekající na svého prince, vystihla zdařile půvabná Zdenka Trvalcová, v atraktivní harémové scéně zazářila Markéta Procházková (Gita). Rolím Nomena a Omena vtiskli humoristický nadhled Vlastimil Zavřel se Zdenkem Izerem.

V Praze se za posledních dvacet let vystřídala celá spousta muzikálových námětů. Většinou šlo o předlohy historické, románové nebo naopak zcela pohádkové. Baron Prášil nabízí alternativu, pokus o pohodový kus pro celou rodinu. Je to klasický písničkál, ale bez pejorativního přídomku, protože jako takový má právo na svůj život, byť jeho tvůrci nevystavěli všechny vztahy charakterově přesně. Zejména „zlo“ v podání Wilcoxe nebylo dostatečně divadelně přímočaré a „druhoplánový“ milostný příběh Franka a Patricie jakoby se utápěl v množství efektů a zvuků až do ztracena. Ale tím se vlastně oklikou dostáváme k nejbolavějšímu místu těchto produkcí, totiž k nulovému dramaturgickému vedení. Snad si jednou i pražští producenti uvědomí, že zaplatit si slušného dramaturga je pro projekt důležitější, než raut pro pět set osob a program na křídovém papíře.
Baron Prášil neznamená pro muzikálovou tvorbu žádný mezník, ale rozhodně z něj budete odcházet s písničkou na rtech. A to není zas tak málo. Vždyť ostatně ani z Mary Poppins, která bourala Broadway, West End i filmové sál, si mnozí z nás nepamatují víc, než ono Čim-či-ri-rim…