Bard české operety J.O. Karel by se dnes dožil devadesátin
čen 26, 10:00
Právě dnes by se dožil devadesátin jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů, hudebních skladatelů a úpravců Jaromír Otto Karel, jenž svůj celý umělecký život zasvětil OPERETĚ. Dámě, kterou oddaně miloval, které rozuměl a souzněl s ní, takže jeho jméno zaslouženě patří do společnosti takových velikánů, jako byl Miroslav Homolka, Vladimír Brázda nebo dodnes vitální Arnošt Moulík.
Jaromír Otto Karel pocházel z Moravy. Narodil se 26. června 1920 v Bystřici pod Hostýnem a od nejútlejšího věku byl vychováván k lásce k hudbě. V roce 1935 byl přijat na brněnskou konzervatoř, kde prokázal obrovské nadání a vystudoval hned několik oborů současně – hru na varhany, dirigování, skladbu a v neposlední řadě zpěv. Přestože absolvoval varhanním koncertem Mendelssohna-Bartholdyho, rozhodl se naplno věnovat zpěvu a další čtyři roky pokračoval ve studiu u profesora Hilberta Vávry. Dobové prameny uvádějí, že si s úspěchem zazpíval například roli Almavivy z Lazebníka sevillského či Bola z Nedbalovy Polské krve. Nadějnou pěveckou kariéru přerušila válka a jeho totální nasazení v Říši. S notnou dávkou štěstí nalezl prostřednictvím koncertní agentury místo sboristy a korepetitora v divadle v Görlitzu. Později jako klavírista doprovázel slavnou šansoniérku G.May.
Po válce se J.O. Karel vrátil do Prahy a byl angažován do právě ustanovené opery Divadla 5.května, dnešní Státní opery Praha. Ta v té době uváděla také klasické operety. A zde došlo k osudovému setkání tehdy pětadvacetiletého umělce s „lehkou múzou“ – už v říjnu 1945 tady J.O. Karel hudebně nastudoval Veselou vdovu režírovanou samotným Alfrédem Radokem a o půl roku později na téže scéně uvedl ve spolupráci s Oldřichem Novým Hervého Mamzelle Nitouche. Když se pak blížila fúze druhé pražské operní scény s Národním divadlem, mimochodem dodnes kontroverzní, přijal místo dirigenta v Městském divadle v Plzni s nástupem od začátku sezony 1948/49. Prvním představením, které zde řídil, se stala Tylova a Škroupova Fidlovačka. Následovala nekonečná řada titulů – Král tuláků, Podskalák, Giroflé – Girofla, Divotvorný hrnec, Polská krev, Nebe na zemi, Noc v Benátkách, Mamzelle Nitouche, Perly panny Serafínky, Žebravý student, Vinobraní, Paganini, Krásná Helena, Netopýr, Madame Favart, Hraběnka Marica a mnoho dalších. Jako dirigent, sbormistr i korepetitor se během každé sezony podílel na vzniku čtyř, pěti, ale také i sedmi hudebních titulů, což se zdá dnes až neuvěřitelné. V roce 1950 mění plzeňské divadlo název i zřizovatele – z Městského divadla se stává Krajské divadlo J.K. Tyla v Plzni. J.O.Karel má lví podíl na vzniku samostatného operetního souboru v tomto divadle, který existuje dodnes. Jeho šéfem se stal v roce 1954, ale cílevědomě o jeho vznik usiloval od prvních okamžiků, kdy se v Plzni chopil dirigentské taktovky. V prvních letech měl soubor 15 sólistů, šestnáctičlenný sbor a dvaadvacetičlenný orchestr. Přes obrovské provozní vytížení v divadle se J.O. Karel věnuje i vlastní tvorbě a na jeviště přivádí několik autorských operet a hudebních komedií, z nichž nejúspěšnější byly Opuncie, Harvey a já, Pan společník řádí nebo Liliomfi. Málokdo dnes ví, že J.O. Karel už před padesáti lety sáhl po dnes oblíbených námětech a napsal například muzikály Baron Prášil a Popelka…
Po nevydařené prvním manželství se J.O. Karel oženil s tanečnicí a pozdější textařkou a překladatelkou Evou Reinwaldovou a z rodinných důvodů odešel v roce 1961 do pražského Divadla E.F. Buriana. I jeho druhé manželství zkrachovalo a tak se v roce 1971 po desetileté přestávce Karel stěhuje zpět do Plzně, kde poctivě sloužil operetnímu a muzikálovému žánru až do své smrti v roce 1989. Dirigoval snad všechny klasické operety, instrumentoval, komponoval… Jeho specialitou byly skvělé hudební úpravy, mnohdy do operet v skladatelově duchu dokomponoval krátkou hudební mezihru či nové taneční číslo. Jeho činnost dirigentská se neustále prolínala se skladatelskou. Za nevídanou zajímavost můžeme označit, že stejně rozuměl operetě vídeňské jako francouzské (miloval Offenbacha, Audrana a Lecocqa), ale i nastupujícímu muzikálu. Jen výčet inscenací, na nichž se po roce 1971 podílel, by zabral téměř celý rozsah tohoto článku. Jmenujme proto jen Uličnici, Veselou vdovu, Krásnou Helenu, Nitušku, Čardášovou princeznu, Boccaccia, Pařížský život, Hraběte Luxemburga… V době, kdy byl šéfem plzeňské operety, však dostává prostor i muzikálový žánr. Soubor nastudoval například vůbec první americký muzikál Loď komediantů a několik tehdy horkých světových novinek – Muže z kraje La Mancha, Řeka Zorbu, Merci nebo Každý má svého Leona. Zvláštní místo v jeho repertoáru měl celovečerní šanson P.Burkharda Ohňostroj, který v Plzni uvedl v provedení na dva klavíry dvakrát – v roce 1959 a 1981. V roce 1984 odešel kvůli narůstajícím zdravotním problémům do důchodu, ale stále s operetním souborem spolupracoval. Poslední inscenací, které se v alternaci s Vítězslavem Podrazilem zúčastnil i jako dirigent, byla opereta Maskotka s premiérou 4. října 1986. Poté ještě zrealizoval několik scénických hudeb a výrazně pro plzeňskou operetu upravil Audranovu Loutku.
Nejen dirigent a skladatel, ale také skvělý vypravěč J.O. Karel patřil k přátelům mého otce. Často jsme jej potkávali jak v plzeňských ulicích, tak v divadle, ale také naši rodinu navštěvoval u nás doma. Podobně jako v mnoha dalších lidech, i ve mne probudil lásku k hudebnímu divadlu a operetě. Jsem mu vděčný za hudební konzultace, které mně formou soukromých lekcí udělil i za zábavné podvečery, kdy náš stařičký Förster rozezněly ty nejznámější operetní melodie. J.O. Karel patřil k dirigentům, jenž díky studiu zpěvu skvěle rozuměli lidskému hlasu, uměli s ním pracovat a vyhovět tak možnostem zpěváků, včetně jejich nenadálých indispozic. Byl muzikantem, jakých není mnoho, divadelním praktikem v tom nejlepším slova smyslu. O jeho životě a díle napsala v roce 1994 publikaci „Sklenka vína u Jarina“ Jindřiška Crhová – Kikinčuková, kde například tehdejší ředitel Divadla J.K. Tyla Mojmír Weinmann uvedl:
„Čím víc se vzdalujeme od chvíle, kdy PAN MUZIKANT a PAN DIRIGENT J.O. Karel opustil naše řady, tím častěji na něho vzpomínáme. Na jeho muzikantskou a divadelní poctivost, solidnost a profesionalitu. Na jeho lásku k divadlu, na všechny ty krásné vlastnosti, kterými oplýval a které se nesmějí z divadla vytratit. Kdyby se ztratily, byl by to konec divadla a kumštu…“
J.O.Karel, přáteli přezdívaný Jarin, v operetě nepracoval, on zkrátka operetním životem žil. Bohužel, podobně „operetně“ přistupoval i ke svému těžkému diabetu, jemuž podlehl předčasně 25. listopadu 1989 v pohnuté době naší historie, kdy se v divadlech nehrálo, ale diskutovalo. Snad proto odchod jednoho z největších českých operetních bardů proběhl bez větší pozornosti. Pozvedněme tedy alespoň dnes, v den jeho nedožitých devadesátin, sklenku vína, které miloval, na jeho počest.
Foto: Archiv DJKT Plzeň
Za poskytnutí unikátních dobových fotografií děkujeme Evě Ichové, tiskové mluvčí DJKT Plzeň.
napsal: Vítězslav Sladký
Klíčová slova k článku: divadlo j.k.tyla plzeň, j.o.karel, muzikál, opereta
Komentáře jsou uzavřeny
Související články:
Předchozí článek
Následující článek
Sdílet na Facebooku
