Americký muzikál Miluju Tě, ale… je šťastným krokem do nové sezony

Hudební komedie s původním názvem I Love You, You’re Perfect, Now Change (Miluju Tě, jsi prima, ale rychle se změň) pro čtyři herce a tři muzikanty amerického dramatika Joea DiPietra s hudbou Jimmyho Robertse měla světovou premiéru před patnácti lety na Off-Broadwayi, kde se stala okamžitě hitem. Dílo vydrželo na repertoáru až do roku 2008 a počtem pěti tisíc repríz překonalo řadu místních diváckých rekordů. Zásluhou producenta a překladatele Adama Nováka, jenž už českým divákům dokázal přivézt mimo jiné muzikály Bídníci, Pomáda, Jekyll a Hyde nebo Monty Pythonův Spamalot, se hra dostala pod názvem Miluju Tě, ale… v roce 2003 do Prahy, kde měla premiéru v Divadle Blaník v režii Antonína Procházky.

Tato komedie nemá pevný příběhový děj. Série jednotlivých scének, které na sebe nenavazují, se točí ve dvaceti obrazech kolem partnerských peripetií, seznamování, zoufalství středního věku i společného rodinného soužití. Děj s humorem, často značně černým, líčí vztah dvou lidí od mnohdy trapných prvních schůzek přes budování vztahu, sexuální očekávání a manželské stereotypy až po namlouvání v pokročilém věku. V některém z obrazů se zřejmě pozná každý z nás. Zatímco první jednání hudební revue si satiricky pohrává s problematikou osamělých svobodných mužů a žen v dnešním světě, druhé obrací divákovu pozornost k životu v manželství. DiPietro dokázal převyprávět mnohdy nepříliš úsměvné příběhy s obrovským vtipem, ironií a nadsázkou. To se nakonec podařilo i Adamu Novákovi, byť tento obratný producent a výborný překladatel není bohužel stejně zdatným textařem, takže se ani tentokrát nevyhnul určitým jazykovým krkolomnostem v textech písní.

Režisér Antonín Procházka už několikrát nejen v Plzni prokázal, že si s žánrem hudební komedie rozumí. I ve svém nejnovějším kuse na scéně Komorního divadla dávkuje humor s pečlivostí lékárenského laboranta, jeden situační gag střídá druhý, přestavby nápaditě vyplňují stále se opakující hudební motivy evokující koloběh partnerského života. Od scénáře se režisér zbytečně odchýlil ve čtvrtém obraze, kdy divákům namísto sucharského technického inženýra předhodil jakéhosi strýce hovořícího brněnským dialektem. Naštěstí tento rušivý detail vydařenou stavbu hry výrazně nepoškodil. V muzikálu nejsou samostatná taneční čísla, je vystaven vysloveně činoherně, takže choreograf Pavel Strouhal nápaditými kreacemi tentokrát pouze podtrhával a hrotil komiku jednotlivých scén, podobně jako výrazné líčení a současné kostýmy Karla Glogra. Ten je zároveň autorem jednoduché a funkční scény.

Každý ze čtveřice herců, jejichž postavy získávají jména až v jednotlivých epizodách, dostává na jevišti zhruba stejný prostor. A Bronislav Kotiš, Roman Vojtek, Soňa Borková a Kateřina Šildová předvádí skutečný koncert, s celou plejádou hereckých poloh.
S neuvěřitelnou suverenitou hrají jak mladé teenagery, tak páry středního věku a zejména pak – s groteskním citem, ale bez známek parodie – také příslušníky generace nejstarší. Obrovskou energii odevzdával na scéně nejen hostující Roman Vojtek, který jako jediný vystupoval už v pražském provedení této komedie, ale bez rozdílu všichni, přičemž kromě brilantně zvládnutého výrazu, zpěvu a pohybu se účinkující museli vyrovnat i s mimořádně častými převleky. Divák tak měl pocit, že se na jevišti nestřídají čtyři herci, ale daleko větší počet protagonistů. Do děje režisér Procházka sem tam zapojuje i trojici muzikantů, které k preciznímu výkonu připravil dirigent Pavel Kantořík.

Traduje se, že při newyorské premiéře jedna z návštěvnic vykřikla: „Bože, to je o mně!“. Chcete-li se v některé ze scének hudební férie Miluju tě, ale… také poznat, s návštěvou plzeňského Divadla J.K. Tyla divadla neotálejte.